Při pátku začnu tím, jak chutná víno vytažené z popelnice. Při rozesílání posledních Franckých bedýnek mi DPD rozbila dva balíky. To nic, to se stává. Horší bylo, že díky vyjímečně mizerné koordinaci s Uloženkou se mi jeden balík vrátil po deseti dnech a druhý přesně po 14 dnech. Jedna rozbitá lahev ušpiní etikety ostatních, takže některé lahve už nejde dál použít. Ještě horší je, že mokré lahve leží dva týdny bůhví kde, chvíli v zimě a chvíli v teple. Stáhl jsem je z oběhu pro sebe, jen musím přesvědčit účetního, že byly neprodejné. Účetní mě navzdory intuitivnímu, selskému chápání věcí přesvědčuje, že dovezená vína smím prodat sám sobě pouze za „cenu obvyklou,“ což znamená beze slev (jestli vás někdy napadlo, že nejlepší vína v Komunitních bedýnkách jsou ta nejlevnější, může a nemusí to souviset s účetnictvím :). Lahev Silvaneru s potrhanou etiketou jsem tedy vyřadil z evidence a podrobil zkoumání, zda se takové víno ještě dá pít. Matně mě přitom napadá, že k tomu, abychom si dnes v Čechách zavedli Rusko model 1950 nepotřebujeme ani volby, ani prezidenta. Čtrnáct dní a mých deset urgencí vrácení poškozené zásilky svědčí o tom, že reklamační oddělení Uloženky má ruské školení obchodních dovedností a dokáže zavést peklo na zemi.     Číst dál →