Pokračování seriálu o komerci nejkomerčnější, Veltlínech z Poysdorfu. Aspoň teď v létě to platí, vína jsou ve vrcholné formě a je radost je pít (to samozřejmě platí jen o posledním ročníku). V drtivé většině případů jde o komerční záležitosti, vína dělaná na kšeft – jenže jsou výborně udělaná a ještě líp propagovaná. Ostatně zlí jazykové tvrdí, že Rakušani jsou mistři propagace. Prý o tom svědčí i to, že dokázali celý svět přesvědčit, že Mozart byl Rakušák a Hitler Němec :o) Pokračování textu
Poysdorfské Veltlíny jsou výborné, ale mají jednu chybičku: nejsou to ryzlinky. Po několikadenním veltlínování jsem musel otevřít něco jiného, s ohledem na letní vedra jsem vylosoval moselský kabinet.
2015 Ürziger Würzgarten kabinett, Karl Erbes
Pokračování textu
Chtěl jsem poznámky z poysdorfských nákupů roztáhnout na celý týden, ale nevyjde mi to. Dvě vína se mi sama vnutila do jednoho článku. Bylo by škoda nevyužít takový kontrast – obě vína jsou ze stejné vinice (Waldberg), ale úplně odlišná. První je klasický Weinviertel DAC, možná trochu jemnější a minerálnější, ale v zásadě přesně to, co byste od poysdorfského Veltlínu čekali. Druhý je naopak netypický Veltlín, s hrozny sklízenými na samém vrcholu zralosti, snažící se překonat škatulku vytvořenou pro místní vína, a po zásluze za to potrestaný deklasifikací na jakostku. Že na světě není žádná spravedlnost? A co jste čekali? Spravedlnost náleží přece jen Pánu Bohu, a víno se dělá k jeho oslavě, ne k potěše lidských smyslů! (I když vypít půl lahve večer po tropickém letním dni jen tak pro radost není nic zavrženíhodného.) Abych úvod ještě víc zašmodrchal, nejsem si jistý, které z těch dvou vín je lepší. Zralým hroznům jsem dal o bod víc než čistému Weinviertelu, ale ten se díky nižšímu alkoholu v létě líp pije…
Veltlínové okénko jsem včera uvedl zmínkou o návštěvě nejlepší vinotéky na jižní Moravě, ale myslel jsem samozřejmě tu poysdorfskou. Přestěhovala se do lepších prostor, zesvětlala a zmodernizovala se, a přes ceník hlásající, že nákupní degustace stojí 1 EURO za každý vzorek je ve skutečnosti degustace zdarma. Rozhřešení vám přinese nákup za 30 EUR, což s pěti lahvemi bezpečně překročíte, navíc máte velkou šanci, že společnost při degustaci vám bude dělat někdo z místních vinařů. Poysdorf doporučuju už od roku 2007!
Po třech nebo čtyřech letech jsem byl zase na Moravě, s dcerou jsme projeli většinu posvátných moravských míst. Spojil jsem to s rozvozem vín v Brně, ale záminkou k výletu byla návštěva Aqualandu Moravia (dcera ho miluje) a samozřejmě Horňácké slavnosti. Na úvodní fotce Kuželovské zpěvulky, moravské kroje se mojí dceři líbily už poprvé před lety. Pokračování textu
Podruhé o moselských kabinetech z vinic pana Christoffela (a sklepa pana Eymaela). Z včerejšího článku zopakuju úvod a přidám fotky z červencové procházky po obou zmiňovaných místních vinicích. Pokračování textu
Robert Eymael z ürzigského vinařství Mönchhof si v roce 2001 pronajal od dnes už osmdesátiletého Hanse Lea Christoffela 3,5 hektaru pravokořenných vinic na dvou místních tratích Ürziger Würzgarten a Erdener Treppchen. Dodnes vína z jeho vinic lahvuje separátně, jako Joh. Jos. Christoffel Erben. Poprvé jsem je koštoval na prvomájové degustaci v Ürzigu roku 2014 s panem Eymaelem, bavila mě čistota a preciznost moselského stylu. Od té doby jsem se přistihl, že si jejich etikety (stylizované jako oltářní triptych, moc se mi líbí!) pletu s víny jiného ürzigského vinařství, Jos. Christoffel Jun., které jsou s pouhými dvěma hektary ještě větší raritou. Při červencové návštěvě jsem koupil trojici kabinetů (to je tradiční místní disciplina a svým způsobem i prubířský kámen vinařova umu) a chci postupně zveřejnit poznámky, tak jak na ně dojde. Pokračování textu
Ryzlinky Dr. Hermanna mě kdysi k Mosele přitáhly a probudily první silný zájem. Miluju jejich etikety s fotkou Ürzigu a vinice Ürziger Würzgarten, stylizovanou do podoby staré rytiny. Mimochodem vinařství používá etiketu i k označování svých řádků na vinicích, hlavně svahy Ürziger Würzgarten si bez tyčí s jmenovkami vinařů nejde představit. Pokračování textu
Nejméně známá větev zásadní moselské rodiny, Marcus Haag má asi 6 hektarů vinic na devonské břidlici v okolí Braunebergu. Pěstuje samozřejmě jen Riesling, nic jiného. Nutnou podmínkou mistrovství je specializace. O oblibě slunečních hodin na moselských vinicích jsem už tady psal, ryzlinky ze Sonenuhr-vinic patří k těm nejlepším. Pokračování textu
Jen pár fotek z krátké cesty na Moselu. Po dvou červnových degustacích mi rázem zmizely ryzlinky 2015, tak jsem musel doplnit zásoby. Jen tak mezi řečí jsem se zmínil dceři, a ta chtěla jet taky. Vzal jsem ji s sebou a udělali jsme si pár procházek. Pokračování textu
Za malou blogovací pauzu může nedostatek připojení. V Itálii jsem chodil krást wifinu na ulici, ale v Německu ani to nepomáhá. Na úvodní fotce výhled z okna našeho ubytování na Moselufer. Pokračování textu
Jedno z nejčastěji vzpomínaných toskánských vín na Skleničkově blogu, biodynamická Pergolaia. Teprve devátý ročník, před rokem přišel facelift etikety, ale stará socha boha Dionýse zůstala. Podle strohých údajů vinařství směs Sangiovese (převažuje) s malými přídavky Cabernetu Franc, Cabernetu Sauvignon a Merlotu. Příznivý ročník s rychlým vyzráváním a sklizeň o týden až deset dní časnější, než je obvyklé. Klasicky kvašení ve velkých 50 hl sudech a poté školení v různých nádobách.
Hodně temná rubínová barva, jemná odrůdová vůně (Sangiovese) a v závěru se objevuje středomořské koření. V chuti vyvážené, harmonické a plné. V ovoci hodně vyzrálé (viz poznámky o ročníku 2011, o stupeň víc a napsal bych už přezrálé), šťavnaté, s červeným ovocem a lesními plody. V závěru chuti balsamiková aromata a ještě štípnou taniny, hodně mladé. Při bodování na soutěži hravě 92 bodů / 100 díky plnosti, koncentraci a vyzrálosti. Soukromě mě ale tyhle vlastnosti nebaví tolik, jako lehkost ročníku 2009. Dá se pít už teď, ale za dva roky bude lepší.
Připomínám novou italskou bedýnku vín ze sopečných vyvřelin a vápenitých jílů z Orvieta. Podrobnější informace jsou tady a přihláška tady.
