Je to prosté, milý Watsone! Pachatel se vždy vrací na místo činu a pan Sklenička k osvědčeným vínům. Napřed vysvětlím týdenní pauzu – urputné břišní potíže mě na týden vyřadily z oběhu. První blog po pauze jsem chtěl začít hlubokomyslnou úvahou o málo diskutovaných vlivech na degustaci viína: když už jsem se po pětii dnech cítil fit a otevřel si dobře známé víno (Trebbiano Spoletino 2016 z posledních bedýnek), zklamalo mě. Chutnalo nepříjemně, hrubě, neharmonicky. Chutnalo přibližně tak, jako když máte čtyřicítky horečky a chcete koštovat víno. Potom jsem si pro kontrolu otevřel Vino Nobile 2014 z Gracciana. Stejný problém, podobný projev. Díky deseti+ rokům psaní degustačních poznámek jsem si vypěstoval jistou základní chuťovou paměť, takže jsem usoudil, že chyba je ve mně. Vína jsem zase zašpuntoval a odložil. Druhý den se podle očekávání výrazně zlepšila, třetí den se vrátila do normálu.

Víc než malé lahvové zralosti jsem to tentokrát přičítal vlastní indispozici. Že zdravotní stav ovlivňuje vnímání vůní a chutí, to intuitivně chápě asi každý, kdo se zabývá degustací vína. Občas mě iritují úvahy na téma proč je tak málo žen – vinařek. Obvykle to autoři smáznou poukazem na to, že vinař musí zvedat těžké sudy :-) a na fyzickou namáhavost práce ve vinařství, takže se pro to líp hodí junáci á la Schwarzenegger a Bruce Willis. Je s podivem, že nikdo ještě v podobných úvahách nepromluvil o tom, že ženám se většinu jejich aktivního věku mění vnímání vůní (a chutí) v závislosti na lunárním cyklu. Z fyziologie je zřejmé, že ženy jsou emocionálně méně stabilní než muži (jedna z mála věcí, kterou jsou moderní ženy ještě schopné na mužích obdivovat, je právě emocionální stabilita), a že s hormonálními změnami se mění i vnímání vůní a chutí. Mnozí autoři si myslí, že ženy mají vytříbenější vnímání aromat (a chutí), ale jedním dechem by také měli dodávat, že se jejich vnímání cyklicky mění. Tolik k časopiseckým rozhovorům „Proč je tak málo vinařek.“

Gevrey-Chambertin Vieilles Vignes – Aux Corvées 2013, S.C. Guillard
Jeden z mých prvních burgundských objevů, rád se k němu stále vracím. V posledních letech navíc tíhnu k toskánskému Sangiovese a stále víc si pěstuju přesvědčení, že za srovnatelnou cenu dostanu mnohem víc v Toskánsku než v Burgundsku (se současnou akcelerací burgundských cen se se mnou asi nikdo nebude hádat), ale občas najdu vína, která mě do Burgundska vrací a přimějí mě najít na něm zase něco dobrého, bez ohledu na ceníky. V tomto případě jsou to obyčejné kvality, selská zemitost a ovocnost. Tak konečně něco k vínu :-)

Vzhledem malinko kalnější (nefiltrovaný), ale pěkně vybarvený Pinot, rubínovka se světlými okraji. Ve vůni višńový až griotkový tón, zemité aroma, které se postupem času čistí, ale koňské sedlo v pozadí nezapře (taky by se to dalo pojmenovat jako krém na boty). Nepravděpodobná harmonie višní a slepičího dvorku mě ostatně uhranula už u ročníků 2003 a 2004, které jsem poznal jako první. 2013 ve vůni nemá lehkost nulačtyřky, je koncentrovanější, ale s velkým příslibem do budoucna. V chuti je hodně lehká kyselina, nenápadná v nástupu, ale důraznější v těle, višňová, ovocná, dlouhá. Na Pinot je víno slušně plné, koncentrované, přitom zatím spíš selské, vesnické a málo elegantní. „Selskost“ či menší kultivovanost mi nevadí, podle vyšší persistence (a ostatních vlastností, koncentrace a kyseliny) bych mu věštil delší perspektivu ve sklepě. V současném stavu za mě 88 bodů/100.