Na Sagrantino nepřijde řeč příliš často, tak jednou za pět roků. A když už přijde, vždycky si vzpomenu na citát z oblíbené detektivky: „Kdybych měl sníst hřebíky, nesnažil bych se je rozkousat. Spolykal bych je celé.“ Už si ani nepamatuju, kdo to napsal (asi Rex Stout), ale přesně to vystihuje odrůdu Sagrantino. To je modrá odrůda, bohatá na kyseliny i taniny, a na sluncem rozpálené půdě Umbrie dozrává do vysoké cukernatosti. Patnáct procent alkoholu je spíš minimální výsledek. 

(Fotky jsou z dubnového výletu na jih od Lago Trasimeno, Montefalco je ještě o jeden kopec dál na východ, ale aspoň je to Umbrie.) Nechci z toho dělat Blesk pro vínomilce, ale pít mladé Sagrantino je fakt jako polykat hřebíky. Vysoký alkohol (takže po první deci už vymýšlíte výmluvy, proč přestat), drsné třísloviny jsou často v kontrastu s vysokou kyselinou. JENŽE… když si počkáte sedm nebo osm roků (a když máte Sagrantino od vynikajícího vinařství), tak se taniny i kyseliny rozpustí a dostanete sametově hladké, velkoryse strukturované víno. Jak si na blogu někdy dělám srandu z lidí, kteří víno raději archivují než pijí, tak v případě Sagrantina to není tak jednoduché :-)

Takže jsme v Umbrii, střední Itálii, a Umbrii se tady říká „zelené srdce Itálie.“ Sagrantino se pěstuje jen v malém regionu kolem historického městečka Montefalco. Turisti sem snad ani nesmí. Buď se zastaví v Toskánsku nebo zůstanou v Římě, vlastně je to sem odevšad daleko. Když jsem se před lety poprvé vypravil do starobylého etruského města Todi (horní fotka), po dvou hodinách ve středověkých uličkách jsem s úžasem zjistil, že tam nemají žádná trička s nápisem Todi pro turisty, jak to znám z Florencie, Sieny, Pisy, San Gimignana i mnohem menší Volterry. Sem nikdo netrefí. Campari Spritz je tady o jedno EURO levnější než v každé toskánské vesničce, totéž pizza. Umbrie je ráj.

O vinařství Antonelli jsem už tady psal a snad ještě budu :-) 60 hektarů vinic v jednom souvislém kuse a asi 300 tisíc lahví ročně, vinice bohaté na vápenec a vysoké hodnocení ve vinařských ročenkách. Každopádně patří do desítky nejlepších vinařství málo známé Umbrie. Pokud jde o konkrétní Sagrantino, dali si záležet na tom, aby zdůraznili jeho silné stránky: kvasilo na slupkách víc než měsíc. Vyzrává 18 měsíců ve velkých dubových sudech, sceluje se v betonových tancích a lahvuje se bez filtrace. Na webu radí, že Sagrantino dosahuje optimální zralosti po deseti až patnácti letech od sklizně a může vyzrávat i třicet let. V tomto případě jim věřím.

Montefalco Sagrantino DOCG 2019, Antonelli
Těžká burgundská lahev a tradiční grafika etikety. Ve skleničce je středně temná rubínově červená barva s velkým gradientem, od cihlového menisku až po fialovou. Na nose je červené ovoce, hlavně třešně a višně, koření od lékořice až po mátu zesílené vyšším alkoholem, všechno velmi harmonicky srovnané a intenzivní. V chuti už působí hodně jemně a vyrovnaně, s dostatkem taninů, ale ty už jsou dost jemné a ohlazené. Peckoviny (třešně, višně), hodně zralé ovocné tóny až do povidel, hodně jemný projev toho, co tady většinou popisuju jako aromata piniového lesa. Silná stuktura podpořená vysokým alkoholem (15%), ale tentokrát bez výhrad, pije se to dobře. Alkohol, taniny i kyseliny jsou skvěle integrované a pozornost na sebe nestrhává vysoký alkohol, ale právě struktura vína.

Kdybych musel bodovat, tak dnes 94 / 100 bodů. Moje dojmy jsou umocněné tím, že jsem se Sagrantinu léta vyhýbal kvůli obavám z vysokého alkoholu a taninů (a vědomí, že mladé Sagrantino může být nepitelné jako ty zmiňované hřebíky). Sedmileté Sagrantino je drahé (náročná výroba a sedm let školení ve vinařství), a mladší ani nemá smysl otevírat. Příští Sagrantino už budu kupovat s mnohem lehčím srdcem.

Reklama: toskánské bedýnky z vinařství Panizzi čili Vernaccia di San Gimignano, Chianti Colli Senesi a Pinot Nero San Gimignano DOC jsou objednané a zaplacené. Přivezu je o víkendu a rozešlu po 27. dubnu. Ještě jsem nestihl poslat oznámení účastníkům (ale brzy to udělám), tak aspoň takto!