První den podzimu zařal v Toskánsku zataženou oblohou, větrem a deštěm. Dnes dám pár fotek z předchozích slunečných dnů, jako první je ranní krajina za Volterrou. Číst dál
Už čtvrtá degustace v riparbelském biodynamickém vinařství Caiarossa. Na dvoustupňové třídící lince zrovna projížděly hrozny (na druhém stupni už jen bobule) Cabernetu Franc. I přes finišující sklizeň mě provázel francouzský řediteel Dominique Génot, takže jsem se ho konečně mohl zeptat na tajemství jemných taninů Sangiovese v Pergolaii :o) ale začali jsme degustací zralých bobulí Cabernetu Franc.
I přes sklizňové vytížení jsme ochutnali i dvě vína, která nalahvovaná teprve čekají na uvedení do prodeje, Pergolaia 2011 a Caiarossa 2011. Caiarossa je seriózní, komplexní víno, bohatě strukturované víno (hned večer nato se na Facebooku objevila zpráva, že v hodnocení rakouského Falstaffu dostala Caiarossa 2011 96 bodů), a Pergolaia 2011 bude zase jiná než předchůdci: zatím je výrazně ovocná, svěží, s ještě přítomnými, ale ustupujícími taniny, trochu divoká ale zábavná. Víc podrobností až najdu sešit s poznámkami…
Vermentino Bolgheri 2014 DOC, Guado Al Tasso
Světlá žlutavá barva, ve vůni zprvu jemně tráva, svěžest a sauvignonový projev, po chvíli provzdušnění vyzrálé ovoce a jemná mineralita. V chuti pěkná kyselina, nevyzrálé ovoce, lehkost, svěžest. 12,5 % alkoholu, ještě se mezi sebou perou Sauvignon a Vermentino (do Vermentina se v Bolgheri smí přimíchat až 15% Sauvignonu a někteří tvrdí, že se to často překračuje), výsledek je zatím málo sladěný a nazrálý, ale určitě je už dobře pitelný a slibný. Zásadní změna: jednodušší ambaláž a o třetinu nižší cena, než před třema roky. Že by se vinařství chtělo přiblížit většinovému trhu?
Vermentino Bolgheri 2014 DOC, Campo Al Mare
Světlá žlutá barva, na nose svěží lehké ovoce, po zamíchání jde až do zralých ovocných tónů. V chuti středně plné s dobrou kyselinou a nevyzrálými, travnatými, i zralými ovocnými tóny a minerálním závěrem. V porovnání s předchozím Vermentinem (pocitově) míň Sauvignonu a vyzrálejší Vermentino, ale jednodušší projev a menší potenciál.
Už jsem tady psal o sobotní degustaci ve vinařství Marchesi Ginori Lisci s enologem a šéfem Lorenzem Tardivo, v neděli jsme si to zopakovali i s jazzem.
Querceto je vpodstatě na samotě, osm kilometrů cesty lesem (místy pralesem), a tak vinařství pořádá celé léto sérii koncertů v hradních prostorách. Už před třema roky jsem tady byl s dětma na Verdiho opeře, letos jsem si to zařídil tak, abych stihl jazzový večer.
Ještě jeden neopominutelný detail, zvonice kostela v zapadajícím slunci. Začátek byl ohlášený na půl osmou večer, po zídce u degustační místnosti vinařství posedávalo asi dvacet lidí a tříčlenné combo (Andrea Vanni – klávesy, Leonardo Betti – basa, Filippo Todaro – bicí) začalo hrát deset minut před oficiálním začátkem. Bez oficialit, návštěvníci si posedali k šesti stolům a čtyři místní dámy začaly roznášet jídlo a víno.
Začátek se časově shodoval se soumrakem. Basista byl místní, žije v Quercetu, a bubeník s klávesistou byli přizvaní. Přihlásil jsem se na internetu už předem, ale až v sobotu mi Lorenzo řekl, že s koncertem zároveň půjde degustace čtyř vín s jídlem.
S Virgolou 2014 (Vermentino) šly toskánské crostini s rajčaty a drcenými olivami.
Druhým chodem si vůbec nejsem jistý, byly to teplé luštěniny (tipuju bílé fazole) s chlebem a kořením, a k tomu základní Merlot, Campordigno. Na rozdíl od přehnaně opulentních degustací v Čechách byla jídla hodně jednoduchá, párování bylo založené na tom, že nemá vyniknout kuchař, ale víno.
Ke kořeněnému Cabernetu Sauvignon (Macchion de Lupo) výrazně kořenité hrubozrnné salámy a sýr.
Poslední chod, Castello Ginori 2010 (Merlot) a ovčí sýr Pecorino s medem. To se nedá vymyslet, to se musí vyzkoušet :o)
Celkový dojem – perfektní večer. To nebylo jen kvůli jazzu nebo vínu, ani kvůli párování vín s jednoduchými místními pokrmy. Uvolněná atmosféra a všechyn vyjmenované složky, k tomu teplý letní večer v kulisách středověkého Querceta.
Pasta, pesto fresco a rajčata. Ne že by se to v Čechách nedalo uvařit k obědu, dá se. Jen se to takhle nedá vyfotit, toskánské slunce ničím nenahradíš!
Termín cesty vyšel trochu nešťastně, v Toskánsku se právě sbírají hrozny. Přesto jsem dostal na sobotní večer pozvání k degustaci ve vinařství Marchesi Ginori Lisci v Quercetu. Naposledy jsem tady byl před třema roky s francouzským enologem Kenem Lenzim. Dnes vinařství vede Ital Lorenzo Tardivo (na fotce). Byl jsem zvědavý, jak se po dvou letech pod novým šéfem vína změnila, a změnila se k lepšímu. Ne že by se vinařství nějak radikálně změnilo, Lorenzo v něm pracoval jako agronom a enolog už dříve, ale jak vyzrávají vinice nově vysazené v roce 1999, vína se každým rokem zřetelně zlepšují. Můžu to srovnávat od roku 2010 čili od ročníku 2005, a trend od robustnosti k jemnosti a rafinovanosti je patrný. Letos přibylo rosé ze Syrahu a celkově vína překvapila jemností a minerálním projevem. Prošli jsme s Lorenzem všechna vína v aktuální nabídce s odskoky do minulosti i do budoucnosti (Castello Ginori 2012 je už nalahvované, ale ještě se neprodává) a první dojem byl, že ročník 2012 bude podobně skvělý jako 2010. Podrobnější zápisek snad dám později.
Konečně zase v Toskánsku! Oprašuju Italštinu a zjišťuju, co se změnilo a co zůstalo tak jak to znám z předchozích návštěv. Víc průběžně podle toho, jak se mi kde podaří připojit se k internetu. Dnes jen první objev.
Chianti Classico 2012 DOCG, Podere la Cappella
Nefiltrované a 14,5% alkoholu, hlásí zadní etiketa. Jednoduchá až supermarketová ambaláž, ale víno stálo 18 EUR ve vinotéce s celkově nadprůměrným sortimentem v toskánské Cecině. Nechal jsem si ho doporučit od majitele, otevřel hned po ubytování (na oslavu 1200 kilometrů za dvanáct hodin) a zajásal. Bylo senzační. Typická expresivní vůně, výrazně ovocná chuť s červeným ovocem, toskánskou vyzrálostí a horkem (v tomto případě spíš ovocná než vyprahlá :o) jemně kořenitým závěrem a příjemnými taniny. Taniny překvapily hodně, byly tam spíš jako průkaz odrůdy, nebránily pitelnosti a nevysušovaly chuť, prostě i s rezervou na to, že po dvanácti hodinách za volantem jsem nebyl ve formě, Classico od Capella bylo skvělé. Druhý večer ho piju trochu podchlazené, ale po paměti z prvního večera skleničkovských 91-92 bodů ve stobodovce.
Myslím, že jsem tohle víno před časem sám pomluvil. Dovezl jsem ho v raných dobách Komunitních bedýnek a prozíravá paní Náhoda mi nechala pár posledních lahví doma. O víkendu jsem očekával dvě malé tlupy návštěvníků / zákazníků, které nakonec nepřijely (jedna omluva byla, že jednomu z účastníků onemocněla kočka:-) Rozhodl jsem se, že vína připravená pro návštěvy zdegustuju sám a poznámky zveřejním. Jestli vás, milí čtenáři, nepřesvědčí o neslučitelnosti chovu koček a lidského štěstí Skleničkův blog, přečtěte si aspoň stručný výtah z vědecké práce Jaroslava Flegra o toxoplasmose. Likvidaci vzorků začneme toskánským Sangiovese z Terra Rossa. Číst dál
Letošní hlavní svátek, osmé výročí Skleničkova blogu, připadá na tuto sobotu. Bylo by stylové vás všechny pozvat a oslavit to společně, ale místo toho pojedu slavit do světa. Sláva Skleničkova blogu přesáhla hranice (aspoň některé :o) a tak když (po roce) přišlo znova pozvání k degustacím na Sicílii, neodolal jsem. Číst dál
Druhý díl psaní o sladkých vínech, takže už můžu mluvit o seriálu :o) Na ilustrační fotce výhled na Montescudaio od vinařství Fattoria Santa Maria… Vin Santo je toskánská specialita, kterou si v devadesátých letech napsali i do pravidel nové denominace Montescudaio. Vlastně to využívá jen málo vinařů, o tomhle konkrétním víně jsem psal už v roce 2011. S vinařem jsem se setkal nejmíň třikrát, a kromě toho, že to je sympaťák, tak jedna jeho fotka může potvrdit i ilustrovat základní myšlenku prvního článku. Leč popořadě… Číst dál
Když se řekne italská dieta, vybaví se mi životní období kolem třicítky. Všechny slečny, které mě navštěvovaly v malém žižkovském bytě, přicházely pod záminkou vaření večeře. Dopředu každá pečlivě zjišťovala, jestli mám špagety, česnek, protlak… občas padl i dotaz na kečup. Nikdy se nesmažil řízek, nepekl se štrůdl. Pokaždé se vařily špagety, přestože současnému trendu autentické kuchyně by nejlíp vyhovovaly české buchty. Když mě na začátku devadesátých let zval popový impresário Michal Zelenka na oběd do italské restaurace, poslal jsem ho do háje: špagety jsem měl minulý týden čtyřikrát! Číst dál
