Dnes se naučíme nové italské slovíčko: Terremoto! Už od středečního rána se na Facebooku objevovaly zprávy o zemětřesení v San Gimignanu, nakonec to vypadá na 4,2 stupně Richterovy stupnice s centrem u blízkého Poggibonsi. Tak hezkou dovolenou všem! 4,2 stupně není úplná tragédie, ale… střední Itálie zažívá otřesy často, Amatrice není zas tak daleko a jako notorický hledač nemovitostí mohu dosvěčit, že nedávná historie zemětřesení v některých regionech výrazně ovlivňuje ceny nemovitostí.   Číst dál →

Už jsem se tady párkrát zmiňoval, že moje sympatie k barikovým sudům s věkem mizí a že dávám přednost lehčím vínům. Stobodovka OIV neboduje parametr „pitelnost,“ a tak se při bodovém hodnocení víc prosazují strukturovaná barikovaná vína (a občas na to můžeme bezmocně žbrblat). Ale možná to žbrblání není úplně bezmocné, protože časy se mění a s trochou dobré vůle se dají najít první vlaštovky změny (nebo bílé holubice naděje, kdybych chtěl bejt patetickej :-) Číst dál →

Úvodem dvě dobré zprávy: Vino Nobile 2020 je už teď dobře pitelné (to neznamená, že se nebude zlepšovat, ale když jsem otevřel lahev tři hodiny po vyložení palety, neshledal jsem žádné překážky) a je výrazně lepší, než Rosso 2022. Sice jsem psal, že Rosso z Gracciana je docela dospělé víno a tak, ale v přímém srovnání je rozdíl jasný: za mě je Vino Nobile velké víno. Před rokem jsem musel nakoupit větší než obvyklou zásobu vín z Gracciana na sklad a rozhodl se pro Vino Nobile. Díky tomu se z něho stalo moje domácí víno neboli vino de la casa. Bylo vždy poruce a nebál jsem se ho otvírat, a na kvalitu (i kvantitu!) se snadno zvyká. Ročník 2019 byl zpočátku trochu moc kořenitý, drsný a živý a až teď na jaře začal být přístupnější (možná v tom hrálo roli to, že jsem si na něj zvykl). Ročník 2020 lahvovali v prosinci 22 a na konci května se jeví elegantnější a přístupnější, než devatenáctka před rokem. Může to znamenat kratší vývoj dvacítky, ale devatenáctka je už vyprodaná a tak mě její dlouhověkost nemusí zajímat.   Číst dál →

Na etiketě Rosato 2014 je ještě 13,5% alkoholu, v poznámkách mám Rosato 2018 s 12,5% alkoholu. Ve skutečnosti nejsou toskánská rosé se 14% alkoholu žádnou vyjímkou a rovnou dodám, že mě nebaví. Do aktuální toskánské bedýnky jsem rosé zařadil jen kvůli pestrosti a zbyla na mě jediná lahev. Byla to chyba, ale kdo mohl tušit, že Giuseppe Rigoli udělá lehké rosé s 11,5% alkoholu?   Číst dál →

Čtvrteční dlouhé čekání na náklaďák se zásilkou vín mi vynahradily první zprávy, přišel jsem o stresy spojené se sledováním hokeje. První prohlídka odhalila nevídanou věc, letošné rosé ze Sangiovese čili Rosato di Toscana má pouhých 11,5% alkoholu. Jsem zvědavý, ale první den otvírám základní Rosso di Montepulciano. Obvykle do něj jdou hrozny z mladých vinic, které se ještě nekvalifikují na Vino Nobile. V roce 2015 pro mě bylo Rosso rozhodující při úvahách o dovozu, po degustaci asi desítky vinařství jsem usoudil, že Rosso z Gracciana je nejlepší nebo alespoň nejlíp pitelné a nejvíc se blíží úrovni Vino Nobile. Přesto jsou kvalitativní (i cenové) úrovně poměrně jasně dané a kdo z účastníků aktuální toskánské bedýnky si otevře současně trojici Rosso – Vino Nobile – Riserva, ten dostane jasný příklad toho, co jsem tady nedávno psal o tom, že v celé Evropě už vinaři jasně definují kvalitu ve třech krocích.   Číst dál →