Dnes malý výlet na italský jih, mimo mou obvyklou a komfortní zónu, s překvapením, že některé technické jistoty právě mimo obvyklou zónu neplatí. Ale postupně… Mastroberardino je podle vinařských ročenek výrobce z nejužší italské špičky. Vinařství založili v roce 1878 (ale rodina prý pracovala s vínem od počátku 19. století), takže slušně dlouhá historie. Sídlí v Kampánii, v Irpinii, v místě, kde se setkávají tři apelace: Taurasi, Greco di Tufo a Fiano di Avellino. Greco di Tufo je bílá odrůda, rozšířená na jihu Itálie, a podle údaje o sklizni je to odrůda pozdní (sklízelo se v druhé dekádě října). Údaje o hektarovém výnosu a hustotě výsadby se čtou jako reklama na jihoitalské vinařství: 3000 keřů na hektar a 80 metráků hroznů z hektaru. Víno kvasí v nerezových tancích s řízenou teplotou asi tři týdny. A to je vlastně všechno, co jsem se k tématu dočetl.

Greco di Tufo DOCG 2021, Mastroberardino
Ve skleničce je bledá slámově žlutá barva, na nose zralé citrusy a květinové vůně, komplexní projev se spoustou drobných odboček, úplně jiný, než na co jsem zvyklý. V chuti pěkná, ale nijak nepřehnaná kyselina, středně plné, hladké, harmonické. Zase zralé citrusy, žluté ovoce, živost, lehce koření a celkově příjemně neobvyklé ladění projevu. 12,5% alkoholu, takže definitivně smekám klobouk před prací na vinici. Čísla o hustotě výsadeb a zatížení keřů vypadala podivně, ale sklízet na italském jihu v půlce října a vykvasit suché víno na 12,5 je pěkná trojčlenka. Samozřejmě nejdlůežitější je víno a jestli vinař sklízí skoro tři kila hroznů na keř (neznám odrůdu, možná to není moc?) nebo jestli nosí do vinice hnědé pohorky nebo černé holínky, to je vedlejší. Už jsem to zmiňoval, je to velmi harmonické, dobře pitelné a celkově nezvykle laděné. Vyhnul jsem se slovu exotické (protože víno je univerzální a ta odlišnost není nijak dramatická), abych nikoho neodradil. Účtenku jsem už vyhodil, ale stálo asi 8 EUR v sámošce. Vynikající víno a za 8 EUR vynikající nákup.