Po roce jsem zase na dva dny vyměnil klidný venkov za honosné město. Viareggio je výstavné a bohaté letovisko jen asi šedesát kilometrů na sever od mého zimoviště, ale rozdíl je obrovský. Okázalé paláce Viareggia proti bytovkám u pinety :-) navíc mám pocit, že se s návratem do Mazzanty ochladilo.
Předem se omlouvám, dnes to bude další samožerský příspěvek, jen pár fotek a povrchní komentáře. Trochu mě udivuje hogofogo noční život ve Viareggiu v porovnání s venkovem. Jídlo ve Viareggiu je třikrát dražší než u nás na vesnici, ale na vesnici jsou restaurace zavřené a ve Viareggiu plné. Ostatně je to podobné jako s prodejem vína – běžným vínům klesá prodej, ale nejdražší vína dál zdražují.
Samozřejmě nic proti takovému luxusu jako je sklenka Sassicaii po snídani nebo pět polštářů v hotelové posteli. Vážně, hotely by se neměly známkovat počtem hvězdiček, ale počtem polštářů, a pět je maximum. Degustace Terre di Toscana pořádá společnost L’Acquabuona, letos byl už osmnáctý ročník. 133 vystavovatelů a samá první liga. Občas jsem objevil malé a úplně neznámé vinařství, ale i to mělo senzační vína.
Když už jsem zmínil sklenku Sassicaii po snídani, tady je fotka. Sassicaiu nalévají someliéři FISAR v plné výstroji, ta snídaně je tam jen jako vtip. Hotelová snídaně končí v deset, degustace otvírá v jedenáct. Zkušení návštěvníci vědí, že u stolku Tenuty San Guido bude nával a dají si tam první zastávku minutu před jedenáctou.
Mechanická spravedlnost: všechna vinařství jsou seřazena podle abecedy. Účastníci nejsou každoročně stejní, ale často jsem nacházel vinařství na stejných místech a ve stejném sousedství. Tohle je Terenzuola, vynikající Vermentino z Ligurie. U Tenuty San Guido už byl nával, tak jsem zabrzdil jako první návštěvník u Terenzuoly. Dáma se zelenými rukávy mě šokovala slovy, že si mě pamatuje z loňska. Napřed jsem si myslel, že si dělá legraci… and who but my lady Greensleeves? Nerozluštil jsem, podle čeho si mě pamatuje, ale pro jistotu jsem až do večera všechny vzorky kromě Sassicaie vyplivoval.
Měl jsem dvě velké priority, první byly návštěvy vinařství, která dovážím. To bylo snadné, byly tam dvě. Panizzi a Fattoria Ambra. Na fotce Giuseppe Rigoli s manželkou, Fattoria Ambra. Ochutnal jsem nové Vermentino 2025 a hlásím, že už řádně zakořenilo a má silnou kyselinu a dost ovoce. Barco Reale 2025 je plnější a v ovoci jde až do zralých švestek, zábavné je nové Carmignano Santa Cristina 2023. Středně plné, složením typické ale pozor, s anýzovým tónem v chuti navíc. Nebyl jsem si jistý, jestli to hodnotím správně (=jestli neblbnu), tak jsem se po dvou hodinách vrátil a přechutnal znova, je to tam! Nevím, jak se to bude vyvíjet, ale je zábavné. 13,5% alkoholu, takže dost pro strukturu, ale příjemně (málo) na pití. Podobně obě Riservy, Elzana 2022 a Montalbiolo 2022 jsou o trošku tenčí a lehčí než v minulém roce, ale krásně pitelné.
Druhý velký úkol byl ochutnat novou Vernaccii 2025 od Panizzi. SPLNĚNO, a je to tam! Vernaccia má krásnou kyselinu (to je základ!), čistotu, a už dost ovoce i jemnosti. V některých ročnících bývá Vernaccia v březnu a v dubnu ještě kalná a málo příjemná a rozkvete až v červnu, ale letos půjde pít bez obav už teď. Navíc má Panizzi lehkou a skoro dokonalou Vernaccii Santa Margherita 2024 ze stoletých výsadeb, ale letos je to lehké čisté víno, krásné pití. Ochutnal jsem i barikovanou Riservu 2023 a 2016, za mě obě výborné, ale kdybych si musel vybrat, tak 2023. Pinot Nero 2024 s ovocem, kořením, strukturou i jemností a 13% alkoholu, a Pinot Nero Ermius 2021 úplně hladký, elegantní, dokonalý. Jen 1500 lahví.
Camelia Lazar, Panizzi. Ve zbytku dne jsem oběhl tři sály a ochutnal pět dalších nových konkurenčních Vernaccií :-) Nebudu nikoho jmenovat, ale jeden z vinařů mě zná a lišácky se zeptal, kdo má Vernaccii nejlepší. Tak jsem podobně lišácky odvětil, že podle mě do špičky patří pět šest jmen a vyjmenoval je, ale hodinu poté jsem Camelii hlásil, že letos má nejlepší Vernaccii Panizzi. Každý to může posuzovat jinak a někdo bude hodnotit výš křupavé, koncentrované a téměř perlivé Vernaccie (nejmenuju). Já už několik let ujíždím na silné kyselině a ovocném projevu základní Vernaccie Panizzi, má skoro klasickou burgundskou stylistiku a čistotu, na mě to působí skoro konzervativně (navzdory technologické čistotě), prostě rovnováha mezi tradicí a modernou.
Fontodi. Jako vždycky vyjímečně dobré. Dál už je to rutina velkých degustací. Snažíte se nevynechat vynikající vinařství, která určují trendy a kvalitu (Fontodi, Isola e Olena, Castello di Ama…) a vyzkoušet něco nového a neznámého. Což někdy splývá, protože na Terre di Toscana bylo hodně (pro mě neznámých) vinařství z Montalcina a pokaždé bomby, Brunello bývá vynikající.
Nejlepší na tom je cestovatelský benefit, o kterém tady píšu už víc než deset: když už někam vyjedete, rázem se dostanete do nové situace a spoustu dosud neznámých věcí máte na dosah. Naprostá a netušená náhoda, v posledním příspěvku tady jsem psal o základním Morellinu z Fattoria Le Pupille. Včetně toho, že zakladatelka vinařství Elisabetta Geppetti byla prvním prezidentem (prezidentkou) Consorzia di Morellino… tak dáma na fotce je její dcera. Když jsme mluvili o Morellinu a matce, tak ukázala, že tu prestiž vnímá i další generace: Máma nebyla jen první prezidentkou konsorcia, ale prvním prezidentem konsorcia vůbec!
…viz výše, a vyzkoušet něco nového a neznámého. Třicet kilometrů od Florencie je vibnařství Il Rio. Dělá bílé víno v burgundském stylu (Annita 2024) a Pinot Nero Ventisei. Měl jsem tři, lehký a kořenitý PN 2023, koncentrovaný, ovocný PN 2021 (který by trumfnul spoustu burgundských Pinotů) a naleželý PN 2019 s krásnou světloučkou cihlovou barvou, klasika.
Velké degustace mají jednu nevýhodu, a tou je davová návštěvnost. Několikrát jsem se přistihl, že špatně rozumím vinaři, protože hluk v sále byl příliš velký, a perpetuální přepínání mezi italštinou, angličtinou a češtinou je náročné. Nechci psát jako staromilec a konzerva, většina problémů padá na mou hlavu. Asi jako když se mi před měsícem na Anteprimě v Montepulcianu nelíbila vína Boscarelli a teď ve Viareggio najednou super. Musel jsem mít výpadek smyslů, protože Boscarelli navíc prezentovali stejné ročníky jako Tenuta di Gracciano, kterou sám dovážím, a v těch ročnících měli shodné charakteristiky jako Gracciano. Přesto, když jsme na sebe několikrát s Italy zvyšovali hlas a já stále nerozuměl nebo nechápal, říkal jsem si, že není nad exkluzivní soukromou degustaci ve vinařství.
Okénko soukromého štěstí. Objednal jsem si patero Chianti od Banfi a v únoru o nich na blogu hodně psal, všechny bez vyjímky se mi moooc líbily. Teď ve Versilii Banfi bez Chianti, ale s Brunellem a s Bolgheri. Nádhera, hlavně Montalcino. Rosso i Brunello z Poggio alle Mura jsou vyjímečná vína, nádherná.
Ještě fotka z večerní procházky po Lidu a dobrou noc.