Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, v dávném čase, kdy řeky byly plné ryb a moje hlava plná vlasů, vznikl blog o víně. Nějakou dobu visel ve vzduchu, asi jako když ráno svítá, ale slunce ještě není vidět nad obzorem. Začal jsem ho psát, přestože jsem si tehdy nevěřil, že bych nějak přesně dokázal popsat a zhodnotit jemnější a rafinovanější detaily vína. Zpočátku jsem si nervózně a důsledně ověřoval kdejakou technickou podrobnost, což je dobrý způsob, jak přehlédnout něco podstatného, ale s trochou štěstí mi to procházelo… a časem se přístupy i výsledky měnily a měnily, protože jinak by nemohly trvat věčně. 

Leč od poezie zpátky k tématu. V počátcích blogu jsem neměl rád složité popisy ročníků (nepijeme přece ročník, ale konkrétní lahev, říkal jsem tehdy) a nedůvěřoval popisům vývoje vína během krátké doby, protože jsem si myslel, že bych podobných soudů nebyl schopen (a podle sebe soudím tebe, znáte to). Změna přišla někdy v létě 2008 nebo 2009 a mohl za ní rakouský fenomén, Veltlínské. Při soukromém studijním výletu do Poysdorfu jsem objevil úžasný Veltliner a koupil celou krabici. To bylo v květnu, napsal jsem na blog degustační poznámky a chválu. V červnu padla druhá láhev a v srpnu třetí. V září jsem otevřel čtvrtou, ale ouha, zdálo se mi, že víno ztrácí svěžest, energii, živost, a přes přetrvávající ovoce je prostě mdlé – což je u mladé nerezovky podstatná chyba. Důležité bylo, že jsem si o skoro všech otvíraných lahvích psal degustační poznámky a z těch jsem si vývoj mohl ověřit. Je jasné, že soukromé degustační poznámky nemohou stoprocentně komunikovat všechno všem, ale po krátké praxi mohou i jen trošinku strukturované poznámky zachovat popis a dojmy vína svému pisateli.

Traduje se bonmot, že rakouský Veltlín (a obecně všechny technologicky podobné bílé nerezovky) se mají vypít do švestek, ale není nad vlastní zkušenost. Poslední lahev v listopadu jen potvrdila vývoj k horšímu. Nadchlo mě, že můj nos a jazyk jsou dost dobré, aby poznaly něco tak neurčitého a efemérního, jako jsou projevy stárnutí Veltlínu během čtyř měsíců, a kdybyste hledali obecné poučení, tak doporučím psaní degustačních poznámek. Občas v nich můžete najít něco užitečného, hlavně když si najdete vlastní styl a strukturu, která pro vás bude srozumitelná i po čase, a kdyby ne, tak mohou poznámky posloužit jako rozlišovák mezi laciným popíjením alkoholu a degustováním kulturního nápoje s tisíciletou tradicí.

A protože jsem už dlouho nenapsal nic o Toskánsku a San Gimignanu, tak teď to přijde. Vernaccia di San Gimignano je další nerezovka, viz výše. Vinařství Panizzi je jedno ze tří top pokud jde o Vernaccii a vozím je sem už od roku 2021. Mají tři (někdy i čtyři) vína z odrůdy a moje obliba se od nejvyšší Riservy postupně stěhovala dolů přes single vineyard Santa Margherita až k základní nerezovce se zelenou etiketou. Před rokem jsem poprvé přezimoval v Toskánsku a natěšený na novou Vernacciu jsem koupil a přivezl vína Panizzi už prvního března. V San Gimignanu se tradičně lahvuje hodně brzo, ale pozor, je to malá apelace, většinu vín vypijí turisti v SanGi, a turistická sezóna začíná prvního července. Tak jsem v březnu a v dubnu pil kalné, kvasinkové víno bez jiskry a se silnou tupou kyselinou, ale říkal jsem si, že trpím pro dobrou věc, protože miluju Vernacciu. V červnu se moje zásoby ztenčily a víno se začalo výrazně zlepšovat. V červenci bylo lehké, opulentně ovocné, jiskrné a svěží, krása. Patnáctého července přišel první telefon, Otevřeli jsme doma Vernacciu a nemáš náhodou ještě jednu krabici? Potom několik dalších. Prvního října jsem přijel do Toskánska a psal do vinařství, že potřebuju 18 lahví pro sebe na zimu, neb nemám nic. Až do zimy vydržela Vernaccia ve formě.

Letos v březnu jsem o tom mluvil s enologem Panizzi Waltrem Sovranem (fotka). Jen se smál a přikyvoval, že to tak je. Právě teď, patnáctého června, je základní zelená Vernaccia 2024 čistá, lehká, se silnou kyselinou, ale ještě hodně na stroze kyselém projevu a bez opulentního ovoce, který měly v létě ročníky 2023 a 21. Bílé broskve a meruňky už se v chuti objevují, ale zatím nevládnou. Je to očividně lepší, čistší než před měsícem, ale stále vyčkávám na červenec. Vůbec nevím, jak to dělají. Už jsem srozuměný s tím, že rakouské nerezové Veltlíny jsou výborné od začátku (května) do září a potom ztrácejí, ale prázdninové načasování Vernaccie na červenec je pro mě technologická záhada. Čarodějnictví. Kouzla a nadšení. Zelené rukávy a zelené etikety…