Původní článek Kathy Hyughe z Forbesu si můžete přečíst tady, pojednává o viniční školce (nebo možná botanické zahradě) sardského vinařství Sella & Mosca, na které se v roce 1905 (ano, už 1905) pěstovalo 1671 italských odrůd. K vinici je vydaný katalog s dokumentací všech odrůd. (Foto obálky je z Forbesu.)  

Dnes se udává, že ve Francii 15 odrůd dává 80% produkce vína, v Kalifornii stejný osmdesátiprocentní podíl zabere pouhých 8 hlavních odrůd. Pokud jde o celkový počet komerčně pěstovaných odrůd v Itálii, slyšel jsem čísla od 300 do 500. Když jsem si porůznu zoufal nad 70+ moravskýma odrůdama, jak můžu schvalovat 300 a víc italských?

Rozdíl je v tom, že italské místní odrůdy jsou vždy pevně spojené s místem (o těch mezinárodních to neplatí, Pinot Noir najdete od Alto Adige až po Sicílii). I málo významná, minoritní odrůda s výsadbami kolem tisíce hektarů není roztroušená po Itálii po arech, ale všech tisíc hektarů je na jednom místě. Vernaccia di San Gimignano to má rovnou v názvu, marketingové spojení odrůdy a místa funguje. I významnější odrůdy jsou svázané s regionem (Sagrantino di Montefalco nebo Trebbiano d’Abruzzo třeba). Nejvýznamnější italská odrůda (Sangiovese) se pěstuje na většině území, ale významem se vyrovná mezinárodním odrůdám. A jestli se o její význam něco zasloužilo, tak vína spjatá se třemi malými regiony: Chianti Classico, Montalcino a Montepulciano. Dobré víno je vždycky odněkud, u dobrého vína i naslepo poznáte, odkud pochází. Není to jediný možný koncept kvality, ale je to koncept tradiční a vyzkoušený.