Já vím, že moje chvála vín z italských supermarketů začíná být stereotypní, ale co mám dělat, když mám kliku? Dnes po Orvietu od Antinori a Satrico od Casale del Giglio už třetí bílé koupené při krátké zastávce v COOPu v malém Scansanu. Výběr tentokrát proběhl podle jednoduchého a spolehlivého klíče, vždycky kupuju italská bílá z odrůd začínajících písmenem V (Vermentino, Vernaccia, Verdicchio). Jméno Umani Ronchi jsem znal, ale vína jsem dosud nepil (chyba, pil, ale už zapomínám). O týden později doma listuju ve staré Cernilliho ročence, abych zjistil, co jsem koupil a hle, Umani Ronchi ***, nejvyšší hodnocení. 

Už jsem psal, že pokud jde o víno, mají italské obchodní řetězce decentralizovaný nákup. V praxi to znamená, že prodejna o padesát kilometrů dál nabízí odlišný výběr místních vinařství a vinařství ze sousedních regionů. Ceny bývají lidské (konkrétně dnešní Verdicchio 7,35 E). Prodejna samozřejmě má i výběr celostátních značek včetně nezajímavých průmyslových vín, ale poučený konzument si spolehlivě vybere.

Malá odbočka… Samostatnou kapitolou italských nákupů je servis. Při nákupu lahůdek, které vám obsluha musí nákup nařezat, navážit a zabalit, se vám prodavačka vždy bude při předání zboží dívat do očí, s úsměvem poděkuje a popřeje hezký den, věc v Čechách zapomenutá a nevídaná. (Středomořské slunce už zřejmě vyhubilo introvertní geny, takže Italům nevadí, když je někdo zdraví a vyhledává oční kontakt. Když jsem v září po čtyřměsíční pauze zvesela nakráčel do „své“ sámošky, prodavačka v lahůdkách se mě hned zeptala: „Já si Vás pamatuju, Vy jste tady byl loni. Na jak dlouho jste přijel?“ Přiznávám, že jsem se už přizpůsobil a podobný small talk mě baví.) S tím souvisí i to, že profese prodavačky v supermarketu je v Itálii ceněná a vážená, nikdo ji nebere jako nejnižší položku v potravním řetězci (vždyť je ta práce placená stejně jako pokladní v sámošce, slýchám občas v ČR a skřípu zubama). Důvody jsou drsné: spousta lidí v Toskánsku pracuje na krátkodobé kontrakty. Zemědělští dělníci mají roční smlouvy (ty jim zaručují ročně jen sto dní placené práce), pracovníci v turistickém byznysu, kuchaři, číšníci, recepční nebo uklízečky mají sezonu jen tři měsíce a potom pracák. Když nemáte trvalé zaměstnání, nikdo vám ani nepronajme byt, trvalá pracovní smlouva se požaduje v každém inzerátu. Pokladní v sámošce je dlouhodobé, trvalé zaměstnání – sen mnoha Italů. Proto jsou prodavačky vysmáté a proto je v italských sámoškách tak dobrý servis, protože na každé místo stojí fronta dalších uchazečů. Pro nás zákazníky je to ráj. Tolik pro dnešek poznámky o tom, co v Itálii funguje jinak než v Čechách :-)

Villa Bianchi Verdicchio dei Castelli Jesi Classico DOC 2024, Umani Ronchi
Umani Ronchi sídlí v Osimo (Ancona, Marche). Založeno roku 1957, patří rodině Bianchi Bernetti, mají 210 hektarů vinic a ročně vyrobí skoro 3 miliony lahví. Jsou důležitým hráčem pokud jde o Verdicchio i (červené) Conero. Ve skleničce je bledá slámově žlutá barva se zelenkavými odlesky, na nose středně až hodně intenzivní vůně žlutého ovoce, broskve, meruňky, blumy, citrusy, svěží, dokonale čisté, moc pěkné. V chuti senzační kyselina a ovocné tělo, málo až středně plné, zase bílé broskve, meruňky, blumy a citrusy, spíš málo zralé – není to extrém, ale do plné zralosti ovocného projevu kousek chybí. Lehce travnaté, bezvadně složené tak, že – viz výše – není to extrém, vinaři evidentně šlo o harmonii. Je to dost dlouhé s jemným minerálním závěrem, připomínajícím francouzské silexové Sauvignony. Jen 12% alkoholu (!), to je za mě na další velkou pochvalu, přitom jsme ve střední Itálii. Technologicky je to jasná nerezovka, velmi pravděpodobně s odkalením moštu před kvašením, čistota napovídá, plus s chlazením při kvašení, to zase napovídá svěží ovocný projev, a bez malolaktiky. Ještě že nemusím bodovat ve stobodovce, musel bych se těžce rozhodovat mezi 89 a 90 body. Líbí moc a to ani nemluvím o ceně. Za 7,35 E (necelých 180 Kč) je to pecka.