Jel jsem do Lajatica a cestou jsem se stavil v Peccioli. Taky mě zklamalo nebo naštvalo několik vín, mladé Vermentino z Bolgheri bylo oxidativně vyrobené (bez varování, to je zrada :-) a Chi Classico, které se mi moc líbilo v červnu, bylo v říjnu na vylití. Za dva dny v lahvi se zvetilo, ale původní nadšení se už nedostavilo. Tak jsem utekl ke starému obrázkovému formátu.   

Zde Peccioli z dálky, náhodného cestovatele nic neburcuje. Ještě k tomu obrázkovému formátu: možná bych mohl ze stobodovky utéct k obrázkům. Otravné, špatné víno by dostalo tři řepy, pěkné naturální víno by mělo jablíčka a vynikající víno… tři slunečnice. Čtenář by mohl luštit kombinaci dvě jablíčka – jedna slunečnice a podobně.

Peccioli je typické Borgho Toscano: staré město na kopci a spousta nových řadových domků pod ním. Pět tisíc obyvatel i s odloučenými osadami.

První varování je vidět z hradeb hned u vjezdu do centra. Někdo si dal tu práci a novou lávku postavil tak, aby nehyzdila.

Úzké uličky a malebná zákoutí, prostě Toskánsko.

Zeď pod kostelem u náměstí vyzdobená desítkami očí.

Potom projdete průchodem mezi domy kousek od náměstí a jste na parketu, který připomíná palubu letadlové lodi. Je visunutá do vzduchu několik desítek metrů nad krajinu.

Jeden z mnoha výhledů z parketu. Člověk se drápe ze země jako ilustrace k Nerudovu „my bychom vzhůru k nebesům / ale jsme se zemí spjatí.“

Když se z parketu otočíte zpátky k městu…

… můžete vidět i střechy Peccioli po stranách. Tady je fotka z dronu, abyste měli představu. Pět tisíc obyvatel a místo aby si ze svých peněz a dotací postavili asfaltovou stezku k vinným sklípkům, rozhlednu v údolí nebo budovu Obecního úřadu za 6M v místě, kde nový rodinný domek i s pozemkem stojí 2,9M, tak si postaví visutou palubu a sochu člověka v nadživotní velikosti, jak se drápe ze země. (Všechny příklady marného utrácení peněz jsem si vymyslel a nemají žádnou souvislost se současnou ČR.)