První díl samožerského ohlížení za uplynulým rokem, tentokrát za dvanácti víny. Už jsem napsal, že samotný rok 2017 mě nebavil, ale na vína si stěžovat nemůžu. Ve Skleničkových bedýnkách kralovala Itálie a novinky. Jasně se ukázalo, že s opakováním jednotlivých témat klesá zájem. Týká se to hlavně Burgundska a Beaujolais, které na začátku roku 2018 přeskočím (pro jednotlivé faboušky B+B dodám soukromě, na vyžádání). Je zřejmé, že cokoli nového je pro účastníky zajímavější než opakování sebelepšího a vyzkoušeného :-)  

Další rok jsem se úspěšně vyhýbal domácím vínům. Mohl bych zkopírovat, co jsem o tom napsal před dvěma roky, nic se nezměnilo. Zpráva o vítězství Kristova ledového vína na Vinalies to jen korunuje. Nejde o to, že Kristovo víno bylo nepochybně falešně deklarované (ledovka se dala sbírat jen jednu noc tři nebo čtyři dny před uzávěrkou přihlášek soutěže), ani o to, že tenhle podvůdek posvětil Svaz Vinařů (který nemohl nevědět, kdy klesly teploty na ledové víno). Trapné je, že proti tomu v celém Českém království nikdo neprotestoval, ani jediný člen Svazu Vinařů nebo konkurenční Aliance se neozval (pokud je mi známo). Všichni drží basu jako mafiosi na Sicilii. Když to nikomu nevadí, jak mám kupovat domácí vína a věřit, že jsou poctivě připravená? Nenene!

Za leden jsem původně chtěl nominovat moselský ryzlink (pozval jsem do Prahy Stefana Erbese a dělali jsme spolu degustační večeři v Argumentu a Galadegustaci soutěže Prague Wine Trophy v Jaltě, letos přijede zase!), ale při prohlídce vlastních poznámek se mi nejvíc líbilo jedno Beaujolais. Beaujolaiskou bedýnku jsem vyhlásil už v prosinci 2016, ale přivezl až v lednu. S ní i dvě krabice morgonského cru Javernieres 2008 od Louis-Cloude Desvignes. Díky tomu jsem si mohl užít celkem vyjímečný zážitek s devět let starým Beaujolais: pěkná rudofialová barva s růžovým meniskem připomíná Pinoty, ve vůni by se to dalo snadno s Pinotem zaměnit. Zralé ovoce a lehká polyetylénová zaprděnost, jemná ovocná kultivovanost. Po ohřátí jemně anýz, ještě později přišly ostružiny a kůže. V chuti i po dvou hodinách sevřené, minerální, v ovoci málo zralé (lesní plody a švestky). Trochu strohé, žádné ohňostroje. Dobrá kyselina, celkový dojem je hodně harmonický a sevřený, ale srovnání se slavnými burgundskými Pinoty se stále vnucuje.

V únoru jsem přivezl čerstvě nalahvované Pinoty od Boutheneta z Maranges. Přidával jsem do bedýnky i vína z předchozího ročníku, protože čerstvě nalahvované bariky musí alespoň rok ležet v lahvi. Až teď v prosinci ukazovaly, co v nich je. Santenay Premier Cru Clos Rousseau 2015 je klasická velká burgunda, ale já mám ještě radši obyčejnější a ovocnější Maranges Premier Cru La Fussière 2015. Krásně ovocné, s ostrou kyselinou a příjemnými taniny. Bohužel mi jich vždycky zbyde příliš málo na to, abych je archivoval a zjistil, co s nimi udělá pět let ve sklepě.

V březnu to bylo podobné. Přivezl jsem (bílá) vína z orvietského vinařství Palazzone, včetně jantarové etruské směsky Musco 2014. Přesto bych za nejlepší víno března zvolil Campo del Guardiano 2014. V září 2017 získalo nejprestižnější italské ocenění, Tre Bicchieri Gambero Rosso. Napsat degustační poznámky bývá problém, víno je jemné, těžko uchopitelné, špatně se analyzuje nebo popisuje… na dně lahve marně přemýšlím, co na tom víně vlastně je, a nejradši bych hned otevřel druhou lahev.

Dubnová volba je jednoduchá, Vernaccia di San Gimignano La Luna e Le Torri 2015 z Podere Canneta. Jel jsem za Stefanem Grandim kvůli jeho tradiční (=nerezové) Vernaccii a zamiloval se do úletu. Jeho Luna a Věže San Gimignana je víno zcela netradičně připravované v sudech pětistovkách s kvasničními kaly. Výsledek je lehce oxidativní (ale hlavně vyvážený mezi redukcí a oxidací), jablíčkový, chuťově plný a živelně pitelný. Podle ohlasů na něm ujížděli nejen milovníci naturálních vín, ale i konzumenti klasického mainstreamu. Moje letitá úchylka pro Vernacciu, nevýznamnou bílou odrůdu ztracenou uprostřed toskánské vrchoviny, byla povýšena na novou úroveň :-)

Za květen nominuju Sangiovese: Vino Nobile di Montepulciano Riserva 2012 z Gracciana. Je to stejný případ jako v únoru. Klasické velké víno, které jsem přivezl v září 2016, ale potřebovalo dalšího půl roku ve sklepě, aby se předvedlo v plné síle. Ovoce, struktura, elegance.

V červnu jsem vybíral mezi třemi víny. Umbrijské Sangiovese Il Campanile 2015 sloužilo v létě i na podzim jako „chlastací“ house-wine, Pinot Noir 8 z Cave de Hunawihr se po roce rozvinul do krásy (bohužel poslední lahev) a darovaný Klevener de Heiligenstein Tradition 2016 Alsace AOC, Domaine Dock mě usmířil se záhadnou alsaskou odrůdou. Za červen tedy dám Klevener, protože to bylo poprvé, kdy jsem se dokázal oprostit od srovnávání s Gewurztraminerem a dalšími alsaskými odrůdami a užil si ho jako Klevener.

První Riesling a hned dvakrát. Na začátku července jsem jel na otočku do Urzigu. Stefan Erbes mi večer věnoval dvě lahve 2016 Urziger Wurzgarten Riesling Spatlese Alte Reben feinherb. Jednu stočenou ze sudu v dubnu, druhou až na konci června. Rozdíl byl veliký, hlavně v jemnosti, a druhé lahvování vyhrálo na celé čáře. Potom se situace zkomplikovala, protože vývoj vín v lahvi pokračoval jaksi nelineárně: dubnová šarže se dál zlepšovala, červnová se zavřela a tvářila se nepřístupně. Před Vánoci jsem tedy prodával dubnovou šarži, ale na Vánoce se už červnová šarže vrátila a kvalitou zase předběhla dubnovou. Bylo to zajímavé srovnávání, navíc mám tohle víno z Erbesovy produkce každoročně nejraději. I dnes je zajímavé otevřít si obě šarže najednou a hledat rozdíly.

Srpen a Prosecco. Ale ne Prosecco za pět stovek v moderním baru s chromovanýma sedačkama a mramorovým pultem, ale echtovně chlastací Prosecco, lahev za pět EUR. To jediné je pro mě to pravé Prosecco. Ověřil jsem si to zase při výletu s dcerou do Benátek, v pizzerii jsem objednal čtvrt litru Prosecca za 2,50 EUR. Přinesli mi ho v malé karafě (shocking!), ale bylo vychlazené a dobré. K jídlu dokonce výborné. Cestou zpátky jsme se zastavili ve Valdobbiadene a navštívili místní vinařství, ale ani single-vineyard Prosecco za 15+ EUR nepřekonalo čtvrtlitrové karafy v Mestre.

I kdyby celý rok 2017 stál za prd, září bylo skvělé. Kratičká cesta do německých Franků byla jako výlet do bájného Eldoráda. V Escherndorfu se najdou i velká vína, ale v září budu vybírat z jiné ligy, chlastací kabinety. Silvaner kabinet od Hofmannů jsem měl v bedýnkách, nádherný byl kabinetní Silvaner Horsta Sauera z Escherndorfu i stejná kategorie od Egona Schaffera. Největší překvapení přinesl a zářijový diplom dostává… 2016er Müller-Thurgau Randersacker Ewig Leben Kabinett trocken, Trockene Schmitts z Randersackeru. Blbá milerka a kdybych tehdy koupil 60 lahví, tak bych si na Silvestra točil mlejnek na břiše a spokojeně předl jako vypasenej kocour u krbu. V minulosti jsem často naváděl k preferenci velkých odrůd, ryzlinku, Chardonnay, Sauvignonu a Tramínu, ale Franky mi ukázaly, že pravidlo má vyjímky. Sylván a Milerku především.

Říjen přinesl další moselský Riesling. Erbesovi po dlouhém čekání (aspoň pro mě bylo dlouhé) uvolnili do prodeje 2015 Urziger Wurzgarten Riesling Sekt Spatlese trocken. Jako mladý byl silný, extraktivní, dokonale harmonický a chlastací. Prosincová změna ceníku ho bohužel přesunula z kategorie Chlastací do kategorie Vyšší střední třída, nezbývá než pogratulovat všem, kdo si ho koupili včas.

V listopadu to bude bez překvapení, La Nit de les Garnatxes Collita 2016 z katalánského družstva Celler de Capcanes. Degustační terroirová sada čtyř vín ze čtyř různých podloží (písek, jíly, vápenec a břidlice). Aby se odfiltroval vliv vinaře, byly všechny vinice vysazené současně a všechny hrozny zpracovány stejným postupem ve stejném sklepě (stejným vinařem, samozřejmě). Ano, košer víno Peraj Ha’abíb bylo lepší. Ale tři ze čtyř Garnáč jsem soukromě ohodnotil jako (za cenu tři stovky) senzační vína. Možná to výrobce schválně nacenil tak, aby se to dobře kupovalo (?) ale pro mě byl poměr kvality a ceny čtyř vín excelentní bez ohledu na marketingový tahák, který představovalo srovnání čtyř rúzných terroir. Kdyby byl v novém roce zájem, bedýnku „Čtyři Garnáče“ rád zopakuju! A jen jsem to dopsal, vygůgloval jsem prosincových 92 bodů / 100 od Decanteru pro břidlicovou Garnachu a bláznivých 97 bodů / 100 od španělského průvodce Proensa pro Cabridu 2015, Garnachu ze 105 let starých výsadeb. 92 bodů pro vína za 300 kaček včetně poštovného? Jsem spokojený. Aby se mě štěstí drželo i s novými bedýnkami v roce 2018 :-)

Prosinec je ještě živý, to se těžko vybírá. Chianti Superiore 2012 Pietra Majnoni? Villa Travignoli? Chianti Rufina mě dlouho přitahovalo a Governo z Travignoli se mi moc líbilo (budete moct vyzkoušet v nové Komunitní bedýnce, takže není vyloučeno, že Governo bude i mým vínem ledna 2018). Ale jedním z vrcholů celého roku byla kalná, nefiltrovaná Vernaccia di San Gimignano 2017, kterou mi Stefano Grandi stočil přímo z tanku jako dárek. To se nedá překonat, v prosinci jsem vypil snad šest lahví.

Statisticky je to jednou Španělsko, třikrát Německo, třikrát Francie a pětkrát Itálie. Pro mě je zajímavější postupné tíhnutí k jednodušším, pitelným vínům. Otvíral jsem i drahá vína, ale nejvíc nadšení jsem zažil s lehkými víny kolem tří set korun. Francké kabinety nebo Grandiho Vernaccie jsou nejlepší příklady. Vína s jasně daným zeměpisným charakterem a kvalitou, která nezničí peněženku. K drahým a snobským burgundským a bordeauxským vínům mám asi podvědomý blok. S přibývajícím věkem mě stále míň lákají velká vína, která potřebují delší dobu archivace, a mám větší radost z jednoduchých kabinetů.