Poznámky o francké milerce

BL P1340214 vinice u Randersackeru

Už jsem to jednou nakousl, díky cestování občas uvidím zprofanované odrůdy v jiném světle. Chce to vyčistit si hlavu a nechat domácí předsudky doma. Zní to samozřejmě, ale všude kolem sebe vidím, že to není samozřejmé ani obvyklé (u sebe samotného to člověk obvykle nepozná. To může souviset s tím, jak snadno se radí druhým ve věcech, ve kterých poradce sám propadá a selhává :) Naposledy jsem to asi zmiňoval u Sylvánského a už je to tady zase, když otvírám franckou millerku z Randersackeru.   

Napřed něco ke zpropadeným německým etiketám. Naštěstí jsem proškolený pěti lety spolupráce s moselským vinařstvím Karl Erbes. Německé etikety se mi z noční můry změnily v roztomilého motýla běláska, ale začátky byly krušné. Schmittovi z Randersackeru mi je připomínají. Jejich etikety je potřeba číst selektivně, pokud možno i se znalostí inside information. Schmittovi používají v německém vinařském zákoně zakotvenou predikátní klasifikaci, to je pro čtení etiket podstatné. Ewig Leben je totiž jedna z šesti slavných randersackerských vinic, takže by to v jiném (VDP) zatřídění znamenalo zařazení vína do kategorie Erste Lage (obdoba burgundských Premier Cru). Ale tady to není Erste Lage, protože jsme v predikátním systému, a navíc vinařství používá název Ewig Leben jako obchodní, marketingové označení pro nejnižší, základní řadu vín. Podle predikátního zařazení (a se snahou vyhnout se kolizi s VDP klasifikací) by se etiketa měla číst jen jako Randersacker Müller-Thurgau kabinett trocken. Přiznávám, že velký podíl na tom zmatku má existence dvou systémů vedle sebe, ale v zásadě platí staré známé pravidlo: aby to bylo jednoduché, nesmělo by to být německé :-)

BL P1340512 MT Schmitt

2016er Müller-Thurgau Randersacker Ewig Leben Kabinett trocken, Trockene Schmitts
Klasický baňatý kozí měch a šroubovací uzávěr. Pozor, je to návykové! Podle etikety 12% alkoholu a pouhých 0,3 gramu zbytkového cukru. Schmittovi to důsledně uvádějí v ceníku i na etiketách. Přesto si myslím, že to tam nemá co dělat. Tak dobře, 5,9 gramu kyselin. Suché prostě… ale teď už k tomu podstatnému.

Slušná žlutá barva na pomezí citronové a zlatavé. Subjektivně pěkná s drobným perlením na stěnách skleničky. Na nose typická odrůdová milerka s muškátovým aromatem, suchá a hodně střídmá, s jemně kořenitým závěrem. Trocha zralého žlutého ovoce a citrusů. V chuti zase střídmost, pěkná až důrazná kyselina, žluté ovoce a citrusy, jemně zemité a muškátové. Suché, minerální, jemné, ale vůbec ne prázdné. Středně dlouhé s jemně kořenitým závěrem. Má to šmrnc a bezvadně se to pije.

Chtěl jsem napsat trochu zlehčující závěr o tom, že to asi není víno na delší archivaci, ale že tahle kategorie vín na každodenní pití mě vlastně baví nejvíc. V poznámkách z vinařství jsem si dohledal, že víno pocházi ze čtyřicetiletých výsadeb a podle mých poznámek je na kabinet dost vyzrálé a komplexní, takže možná jen kousek pod spodní hranicí pro Spätlese. Dost možná by pár let archivace vydrželo, a na tom, že se pije skvěle, nemusím nic měnit.

Nic není tak úspěšné jako úspěch. Když jsem před rokem přivezl ze Sicilie paletu Marsaly od Cantine Arini (a prodal), myslel jsem, že to nepřekonám. Až dočtete sem, bude už víno od Hofmannů z Röttingenu do Komunitních bedýnek objednané a objednávka bude větší, než šla na Sicilii. Kdo by to do těch Sylvánů a Schwarzrieslingů z Franků řekl? Děkuju všem účastníkům Skleničkových bedýnek a na oslavu jsem otevřel klasický sekt z Franků, Weissburgunder Brut Nature od Trockene Schmitts. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dokaž, že jsi člověk! *