Moulin à Vent Prestige 2018, Château de Durette
Nejdražší víno z ceníku vinařství. Dostal jsem jako dárek k nákupu a ochutnávám je vůbec poprvé. Široká burgundská lahev, super celokorek, jen černou etiketu s bílým potiskem považuju za chybu. Ve skleničce je temná granátově rudá barva, na nose fialky, ostružiny a jehličnatý les po dešti – moc pěkné. V chuti středně plné, s bezvadně zakomponovanou kyselinou, svěží a ovocné (ostružiny, borůvky, švestky), s ještě ne úplně ohlazenými ale už příjemnými taniny v závěru. Taninům v závěru pomáhá pikantní koření, alkohol je (alespoň podle etikety) na velmi snesitelných třinácti procentech.  

Víno má hodně typických božoléských aromat a chutí, navíc má dokonalou stavbu a strukturu, celkový projev se blíží eleganci. Není to vůbec selské Beaujolais s vyšší kyselinou, spíš docela úspěšný pokus o velké víno a elegantní harmonický projev. Za sebe jsem rád, že to není příliš robustní víno, stále je to dobře pitelné a třeba včerejší Inspiration bylo trochu těžší víno. Už jsem psal, že mi závěrečné třísloviny nevadí, ale jestli to bude úplný úspěch, to se ukáže asi za dva roky, až třísloviny úplně zmizí.

Z božoléské zásilky mi zbývá ochutnat už jen jedno víno, je čas na malou rekapitulaci. Letos jsem ochutnal všech pět červených z nejvyšší řady Prestige a všechna byla výborná. Přesto si nejvíc cením Cru Beaujolais ze střední třídy Tradition, tedy vína, která tvořila základ bedýnek. Fleurie letos nemělo eleganci jako před dvěma roky, ale stavbou to bylo typické Beaujolais a moc mě bavilo. Stejně se mi líbil Morgon Les Charmes, s maličkým odstupem Moulin Les Gimarets a Régnié Bruyères. Ale i „obyčejné“ Beaujolais Villages dokonale splňuje moji představu o víně na jarní vysedávání na zahradě. S jednou výhradou, mám už jen jedinou lahev…