Podobnými fotkami začínalo několik mých reportů z toskánských dovolených: padesát kilometrů před cílem jsem nakoupil u Baldisserotta v Castel San Gimi několik vín a brzy po ubytování jsem otvíral Vernacciu od Santiniho nebo od Stefana Grandiho. Tentokrát sice sedím doma, víno přijelo za mnou, ale s ním i vzpomínky na všechny cypřišové aleje, dlouhé večerní stíny na kopcích, na pizzy sežrané v Oasi Verde a La Ventola, rajčata, zmrzliny i kafe, a že jich za ty roky bylo :-) Taky na Florencii a Sienu, a nejvíc samozřejmě na Volterru – k té mám úplně zvláštní vztah. Některá vína mají magickou moc připomenout vám vzpomínky zasuté a radostné, s lahví vína si někdy kupujete celoživotní vzpomínky na nějakou zemi. Mi piace Vernaccia!
O odrůdě jsem toho napsal na blogu až až, esenciální výtah je i v bookletu k aktuální Toskáské bedýnce, takže pojďme rovnou k vínu. Nebo skoro rovnou – kalnou, nehotovou Vernacciu 2017 jsem přivezl v prosinci domů. Byla chuťově plná, hodně minerální, kvasnicová, plnotučná. Bylo jasné, že závěrečné úpravy před lahvováním chuťový projev ořežou (pravidla DOCG nařizují lahvovat Vernacciu filtrovanou). Navíc vinař v minulých ročnících využíval možnosti přidávat malé množství Sauvignonu a jeho Vernaccia byla netradičně plná a ovocná. Koupil jsem nový ročník bez předchozí degustace a trochu jsem se bál, jak to dopadne. Takže je jasné, že to dopadlo dobře, protože jinak bych se k tomu nepřiznával. Po filtraci je projev strohý, vystoupily kyseliny, zůstala mineralita.
Vernaccia di San Gimignano 2017, Podere Canneta
Letošní ročník základní Vernaccie je projevem asi nejtradičnější a nejodrůdovější, jaký od Cannety znám. Ve skleničce světle žlutá barva, trochu plnější, než je v kraji zvykem. Ve vůni herbální jako horská louka, jemně trochu žlutého ovoce (bílé broskve, meruňky). V chuti úplně suchá (možná maličký zbytek cukru), tenká, málo plná, se žlutým ovocem, jemným zbytkem kvasničních aromat (to se mi obvykle nelíbí, tentokrát to vnímám jako zjemnění a rozšíření celkové harmonie) a poměrně důraznou mineralitou. Jde to až do olizování křemene a lehce zemitých, kořenitých chutí. Jestli mě paměť neklame, Grandiho Vernaccie byly v posledních letech plnější a ovocnější, což trochu maskovalo minerální projevy. Tentokrát je mineralita důraznější, jak naznačovaly už kalné prosincové vzorky. Celkově je to hodně čisté (nerezové tanky s řízenou teplotou – Stefano je nechává stát venku na kraji cuvérie, takže teplotu řídí počasí. V San Gimignanu znají sníh, ale nesněží každý rok), no prostě čistý projev odrůdy, spíš strohý, pěkné ovoce a důrazný minerální projev.
Za mě super, jen se mi zdá, že mi zbylo málo lahví – asi jsem to podcenil. Připomínám, že jde o plebejské radosti: v době, kdy jsem objevil Itálii, byla Vernaccia supermarketová trvalka v rozmezí od pěti do šesti EUR. S inflací atd. jsme na šesti EURO v supermerkáči, ale stále v kategorii Chléb a hry pro chudý lid. Navzdory marketingovým kecům je Vernaccia „odrůda, u které není důvod omezovat úrodu“ a skutečným důvodem pro školení vína v sudech nebo v keramických nádobách (jojo, i toto!) je snaha o vyšší příjmy (rozšiřovat výsadby prakticky nelze). Tohle všechno jsem kdysi shrnul do myšlenky, že ideální párování s jídlem jsou v případě Vernaccie spečené okraje pizzy, které si někdy odnáším z večeře domů a dožírám je potom dlouhé hodiny na balkoně. Zapíjím Vernacciou a vedu vzletné hovory s nepřítomnými veleduchy od etruského Larse Turmse přes Elvise až po Alenu Morávkovou z třetího ročníku našeho gymplu :-)
Na posledním reklamním obrázku je vidět celý rozsah nově přivezených vín: tři vína do Komunitních bedýnek jsou uprostřed. Kromě nich mi Stefano Grandi poslal i čerstvě nalahvované rosé a oficiálně vyprodanou Lunu a Věže San Gimignana 2015, takže… pokračování příště!