Dlouhý pobyt (a neopatrnost) na pátečním festivalu Praha pije víno mě dovedl k porušení životosprávy, tak jsem si objednal krabici maďarských vín pro domácí kontrolu s obavou, nakolik se na mém dojmu podílela únava alkoholem. Na festivalu jsem byl nekriticky nadšený, doma to už z principu není tak nekritické, ale stále je to nadšení. (Jinak si matně vzpomínám nebo možná mylně myslím, že József Horváth alias Ráspi byl na jednom z prvních ročníků PPV, jen jsem tehdy jeho vína přeskočil. Každopádně podle prodejce je Ráspi místní přezdívka vinaře Horvátha, maďarský slovník nenabídl žádný překlad. Vinařství má 21 hektarů vinic, na čtyřech pětinách je vysazená Frankovka.)

2015 Kéfrankos Válogatás, Ráspi
Pamatuju si na ohromující vzhled vína ve skleničce, temně rudou barvu s fialovým odstínem a světlým okrajem. Na nose převládají peckoviny, višně a švestky, s velkou zralostí, až do přezrálých a džemových vůní. Dřevo, koření a rafinovanost. V chuti dobrá kyselina a švestky (podle provzdušnění a ohřátí od málo zralých až po povidlové). Žádné dřevo v chuti, ale celkový dojem je jasně zakulacený sudem. Hned po otevření lahve byly v závěru chuti cítit těkavé tóny, ale po hodině jsou pryč (dodatečně dodávám, nejsou pryč. Ustoupily a jsou stále znatelné. Jemnější povahy to může rušit). Je to hladké, dobře pitelné (podle etikety jen 12% alkoholu, výborně!), osobité. Maďarské Frankovky skoro neznám (ostatně na Maďarsko jsem dodnes ani neměl na blogu tag), jako etalon mi dosud sloužila barikovaná Frankovka od Rakušanky Judith Beck. Kéfrankos Válogatás s ní může klidně soutěžit. Hlavní dojem je luxusní surovina, tedy dokonale vyzrálé hrozny, a snaha o preciznost.

2015 Kéfrankos, Ráspi
Pro srovnání jsem k nákupu přihodil základní Frankovku od Ráspiho. Tím jsem si při přímém srovnání zadělal na zábavný problém. Otevřel jsem lahev jako druhou v pořadí, ale víno jsem od počátku viděl jako příjemnější a zábavnější, než dražší výběr z hroznů. Leč popořadě.

Vzhledem je o poznání světlejší, ale stále velmi ušlechtilá temně rudá barva s fialovým odstínem. Ve vůni jednodušší, sevřenější a obyčejnější, přesto pěkně odrůdová: peckoviny, ne až tak vyhraněné, ale taky bez náznaků těkavek. V chuti zase jednodušší, ale dokonale odrůdová Frankovka. Dobrá kyselina je perfektně zakomponovaná do ovocného těla, višně a švestky a pokud jde o zralost tak akorát, beze stop přezrálosti. Trochu dřeva, zemitosti, mineralita. Slušně dlouhé a bez těkavých dochutí. Kdybych musel bodovat, asi bych dal první Válogatáši vyšší hodnocení, ale na pití doma bych si vybral základní Kéfrankos. Ve stobodovce prostě chybí pět až šest bodů na hodnocení pitelnosti :-) ale při vší jednoduchosti (ve srovnání s prvním vínem) je mi základní Frankovka sympatičtější.