La Nit de les Garnatxes Collita 2016 jsou čtyři vína španělského družstva Celler de Capçanes. Všechna jsou z odrůdy Garnacha a všechna jsou zpracovaná ve sklepě stejným postupem. Všechna pocházejí ze stejně starých vinic, vysazených na pískovité půdě, na jílech, na vápencové půdě a na břidlici. Co je pro víno důležitější – odrůda nebo místo, kde vyrostly hrozny? Někteří vinaři tvrdí, že vinice jako místo původu hroznů. Ti nejlepší výrobci ryzlinku, Chardonnay a Pinotu Noir říkají, že nedělají ryzlink nebo Pinot, ale vinici. Snaží se o co nejlepší vyjádření La Tache, Romanée Saint Vivant nebo třeba Erdenského Preláta.   

Jak velká část těchto řečí je marketing? Nejlepší vinice jsou rozdrobené mezi desítky majitelů a přímé srovnání bývá nemožné. Četl jsem o degustacích, na kterých se podávala například vína od všech padesáti vlastníků pozemků na Montrachetu, ale to je jednak snobská (a vrcholně komerční) záležitost, a druhak to taky neumožňuje přímé srovnání za stejných podmínek (každý vinař zpracovává bíno jinak). V Capçanes se rozhodli vzít to z gruntu, vysadili čtyři vinice najednou s tím, že z nich budou dělat čtyři vína, která umožní srovnání různých terroir. Samozřejmě že tohle je taky marketingová záležitost – těžko si dovedu představit fanouška, který koupí jen jedno víno. Tady prostě musíte koupit všechna čtyři, protože pokud jde o srovnání různých terroir a vlivu terroir na víno, tohle je as close as you can get.

O víkendovém večeru jsem otevřel první dva vzorky, Panal (písek) a Argila (jíly). Zvědavost by mě ponoukala otevřít všechny čtyři vzorky najednou, ale z první degustace s Jurgenem Wagnerem v pražském Hiltonu vím, že ta vína jsou příliš dobrá, než abych je otevřel a nedopitá vylil.

Ambaláž je střídmá klasika. Jednoduchá bordeauxská lahev, černo-šedo-bílá etiketa se zatrhávacími boxy na čtyři terroir. Pokud jde o technologii, tak redukovaná sklizeň (do 1 kg na keř), kvašení při řízené teplotě v 500 litrových sudech, čtyři měsíce v barikových sudech, platí pro obě vína. Odrůda je Garnacha čili francouzsky Grenache. Ve skleničce temně rudá barva s fialovým odstínem, prakticky stejná (písek je možná o chlup světlejší). Ve vůni růže a višně, po hodině i švestky a eukalyptus. Lehké, ovocné, příjemné a skoro pinotové (písek). Jíly a hlína jsou pocitově trochu těžší, masitě ovocné, zralejší, v ovoci spíš třešně. V chuti exotické dřevo, vyšší alkohol (oba vzorky 14,5%), štiplavé i teplé koření, i přes závěrečný nástup taninů je to hodně uhlazené. Projevem robustnější a hlubší.

Panal čili písek je v chuti lehčí, má o chloupek výraznější kyselinu, klidné ovocné tělo (třešně a višně). V závěru opět nástup koření a taninů, suchý a možná jednodušší projev než u předchozích jílů. Soukromě bych vyzdvihl písek pro příjemnější vůni a celkově nekomplikovaný projev, ale jsem si téměř jistý, že většina konzumentů by si vybrala jíly. Pro první degustaci jsem si vybral vína, u kterých tuším, co mohu očekávat. Obecně z vodozádržných půd (jíly) pocházejí robustnější vína s výraznějším ovocným projevem, z půd které propouští vodu (písky) jsou vína s lepší strukturou (to se zatím v chuti moc neprokazuje) a tenčím tělem (to je z degustace naopak zřejmé).

Kdybych měl obě vína hodnotit, v současnosti bych dával 89 / 100 bodů (písek) a 90 bodů (jíly, a ano, přesto bych soukromě dal přednost méně bodově hodnocenému). Jediná výhrada míří ke 14,5% alkoholu – tak vysoký alkohol vyžaduje jistou opatrnost. Jak jsem zvyklý na červená místa z chladnějšího severního pásma, tak vyšší španělský obsah alkoholu může způsobit ranní malátnost. Za mě to jsou obě velmi dobrá až vynikající vína. Zatím jsou příliš mladá, neučesaná, to mi brání jít přes hranici devadesáti bodů. Doporučoval jsem je kvůli srovnání vlivu půdy na víno, a to se dá provést i teď, dokud jsou mladá. Zajímavé může být i srovnání čtyř vín po několika letech.