Ve čtvrtek ráno jsem naložil v San Gimignanu víno a večer v deset ho už vykládal doma. (Na dolní fotce je SanGi v osm ráno.) Nejhorší zážitek z cesty byl nákup rakouské dálniční známky v obchodě s kavárnou hned za hranicí. Po sedmi měsících v Itálii, kde se na mě usmívaly i pokladní v samoobsluze, jsem zažil kulturní šok: dvě pětadvacetileté Rakušanky s komisními, kyselými obličeji, asi jako na Vojenské správě v sedmdesátkách. Začal jsem se těšit domů do Čech, kde je to běžná věc. (Kecám, nezačal, a jakmile rozvezu současné objednávky vín od Panizzi, tak se ještě na pár týdnů vrátím do usměvavé Itálie.) 

Doma jsem si uvědomil, že jsem ještě nenapsal žádné popisy dvou nových Vernaccií, tak tady jsou. Zatím jsem je jen zmiňoval ve fotoreportu z degustace Terre di Toscana tady, ale při takovém degustačním maratonu se člověk snadno splete. Navíc, a to snad ani nejde dost zdůraznit, Vernaccia se stále připravuje v nerezu tak, aby byla ve formě na začátku turistické sezóny. Asi to je tradice z dob, kdy většinu produkce vypili turisti v místních pizzeriích během dvou prázdninových měsíců – ostatně nevím, jestli tomu tak není dodnes. O podobných vínech se často přezíravě říká, že se po švestkách zlomí a rychle ztrácí kvalitu. Moje základní zkušenost s Vernaccií v posledních letech je opačná, tedy že se lahvuje brzy, často už v únoru, zpočátku za moc nestojí a v červnu se transformuje v v krásné víno s ovocným a minerálním projevem. Po švestkách už bude většina produkce vypitá, ale základní Vernaccia od Panizzi mě v posledních letech bavila i po Novém roce.

Vernaccia di San Gimignano DOCG 2025, Panizzi
neboli „zelená etiketa,“ ve vinařství označují Vernaccie podle barvy loga na etiketě. Ve skleničce je středně plná citronově žlutá barva, na odrůdu hodně plná. Na nose středně intenzivní ovocná vůně s citrusy a zeleným jablíčkem. V chuti je to už teď hodně intenzivní díky silné kyselině a výrazné struktuře. Kyselina je zase nesená citrony a (výrazněji) zelenými jablíčky, v těle působí dosti reduktivně, až si při prvním napití řeknete hele, včetně jablečné kyseliny :-) Slaný kovově kamenitý závěr tvoří pěkný akord se stále trvající kyselinou. 13% alkoholu. Nápadná čistota projevu, což ve skutečnosti znamená hlavně dokonalou čistotu při zpracování (a rovnoměrně vyzrálé hrozny). Jak už jsem psal, v současném mladém projevu až příliš dominují reduktivní projevy a očekávám, že se víno výrazně zlepší v červnu, ale už teď vypadá jako velké víno. Moc se mi na tom líbí spojení tradičního projevu Vernaccie s výraznou kyselinou a mineralitou a moderní technologie, která vínu dává čistotu.

Santa Margherita Vernaccia di San Gimignano DOCG 2024, Panizzi
Vernaccia z historické vinice jeden a půl kilometru od hradeb SanGi. Sedmdesátileté výsadby, nepodsazované a dnes řídké, ale vinařství si vinici i přes malou sklizeň cení tak, že ji nechce vyklučit a vysadit znovu. Podle webových informací část vína kvasí a vyzrává v barikových sudech, ale podle degustace je to jen hodně malá část. Ve skleničce je středně až hodně plná žlutá, na nose středně intenzivní svěží vůně zralého žlutého ovoce. V chuti je pěkná kyselina, ne tak agresivní jako u základní Vernaccie, spíš ohlazená delším ležením na kvasničních kalech. Žluté ovoce, jablíčka a bílé broskve, lehce i ananas a jemné koření. Ohlazenější a harmoničtější projev než u základní Vernaccie 2025, taky míň strukturovaný. 13% alkoholu a lehké, krásně pitelné víno. Kyselina vše odlehčuje, podchlazené víno hned po otevření se projevuje trochu reduktivně, s ohřátím a provzdušněním se víc prosazuje koncentrace a harmonie. Asi to chce nehledět na zavedené kategorie a nechat víno trochu ohřát. Potom si najednou řeknu, že takhle vypadá luxus.