Nejsem necita a chápu, co vás o víkendu trápilo. Já jsem (odvolil a) odjel na krátkou výpomoc do Nelahozevsi, sbírali jsme hrozny. Bez jakékoli domluvy se řeč nesla o tom, co kdo vypil a jiných veselých kouscích. Ani slovo o volbách. Přesto teď nasypu do ran trochu soli.  

Největší poučení z volebního víkendu je banální – Češi jsou plačky. A nejvíc fňukají ti, co se sami mají nejlíp. Nezahrnuju sem aktivní účastníky voleb. Jestli někdo kandidoval za nějakou partaj, může si postěžovat, že ho voliči oslyšeli. Jestli někdo věnuje svůj čas druhým jako pedagog ve škole nebo jako dobrovolník ve společenské nebo dobročinné organizaci, nevyčítám mu, že si po volbách zanadává. Jenže to není ten případ.

Sebemrskačství typu „jsme národ debilů“ a „zvažuju emigraci“ kvete v mé sociální bublině hlavně v té nejvyšší příjmové skupině. Rozumím tomu, že všichni korporátní kariéristi a podnikatelé se musí věnovat své práci a nemohou sdílet své životy s obyčejnými lidmi. Voliči, kteří je o víkendu tak nemile překvapili, s nimi nesdílí jejich Audiny a Volva, jejich sto až dvěstětisícové příjmy, jejich letecké eurovíkendy (Řím, Barcelona, Londýn) ani jejich asijské a karibské dovolené. Je tedy nesmyslné očekávat, že budou sdílet i jejich bohaté životní zkušenosti, vytříbený vkus a politické přesvědčení. Až si budete k večeři otvírat svoje dvě lahve biodynamické Champagne, nenadávejte na voliče, kteří zvolili to, co zvolili. Jestli zvolili špatně, vás se to moc nedotkne. Vaše platy, služební auta a luxusní dovolené vám nejspíš zůstanou. Připomínám starou písničku Oldřicha Janoty:
To jenom člověk, co chodí po zemi
myslí že svět má být po jeho toužení

Ne že by mě soukromě volební výsledky taky nepřekvapily. Ale vyspal jsem se z toho a nabyl přesvědčení, že se s tím dá něco udělat jen za cenu čtyřleté práce. A viz výše, nemám na mysli jen angažování se v politické straně.