V pondělí jsme ve Znojmě u cesty kupovali ovoce, syn chtěl nakonec i třešně. Na výběr byly tři druhy, asi třičtvrtěkilová krabička za 50, 100 a 200 Kč. Nekoupil jsem je, levné se mi nelíbily a drahé byly moc drahé :o)

Vzpomněl jsem si, že za mých dětských let jsme třešně snad nikdy nekupovali. Třešně jsme trhali. Zajeli jsme na kolech za město a natrhali si. Tak jsem nazítří cestou na výlet zastavil u silnice a přednesl dětem vzpomínky. Děti si taky natrhaly, za chvíli jsem dokonce přemluvil dceru, aby na třešeň vylezla a natrhala si rovnou na stromě. Podle jejích komentářů to pro ni byl veliký zážitek :o) Píšu to, protože některé moderní vymoženosti nesnáším. Nekupuju třešně, prostě jednou za rok zastavím u silnice a natrhám si je. Nerad platím za přístup na pláž – i u moře to nesnáším. Nejspíš za to může zkušenost z dětství, kdy jsme v létě vzali ručník a jeli se vykoupat k řece nebo k rybníku. Stejné kořeny má asi i odmítání parkovacích automatů, které se jako mor rozšiřují v českých městech. Spousta moderních vymožeností je OK, třeba screwcap nebo flash paměti a (s výhradami) i internet, ale některé mě štvou a nechci je respektovat :o)

Po třešních jsme dojeli do Podmolí a vydali se hodinovou procházkou k Šobesu. Z toho mám rozporné dojmy. Začnu těmi příjemnými: z fotek i z místa samého je zřejmé, že Šobes je vyjímečné místo s velkým potenciálem. Znovínské občerstvovací stánky na vinicích a značené cyklostezky mě nadchly, je to ta nejlepší propagace domácího vinařství, s jakou jsem se setkal. Skupinky cyklistů posedávajících kolem stánku a degustujících místní vína dokazují, že to funguje.

Slabší to bylo s nabídkou vín na stánku – tři vína ze Šobesu byla z ročníku 2011 a můj dojem byl, že už pamatují lepší časy. Vinice na Šobesu byly opečované, ale vysazené bez nějakého velkého rozmyslu. Vedení řádků dvou sousedních parcel je navzájem kolmé, takže s opačnou expozicí slunci. Způsob zakládání vinic na konci šedesátých let byl jiný, než co byste očekávali v novém tisíciletí od Grand Cru vinice. Můj dojem je, že všechny prestižní vinice budou potřebovat razantní obnovu, a to je něco, s čím v Čechách nemáme moc zkušeností. Nedávno odposlechnutý názor jednoho moravského vinaře, že „nemůžeš vysadit starou vinici“ sice vypadá logicky, ale v zásadě je nesprávný – pokud chce vinař vysadit novou vinici a dožít se toho, že bude psát na etiketu „staré vinice,“ musí ji vysadit docela jinak, než jak je dnes v Čechách zvykem – Miloš Michlovský o vztahu hustoty výsadby a „starých keřích“ psal dost podrobně. Ve světě je to už známé a pochopené, jen u nás je viniční traktorová konstanta 220 cm nepřekonatelná.