V posledním roce jsem na blogu jen okrajově zmiňoval dva italské kabernety: nejslavnější Sassicaiu jsem nechal hádat v novoročním kvízu a nedávno sardský Marchesi di Villamarina. Mlsná mě honí, když pomyslím na obě zmiňovaná vína, ale povinnost mě dohnala otevřít třetí a mnohem skromnější, Macchion del Lupo z loňských prázdninových bedýnek. Předem se omlouvám, jestli dnes budu rozvláčný a upovídaný, ale snad to aspoň někteří dočtou:o)         

Už si zvykám na předvánoční desetiprocentní skok kurzu EURO, ale nejnovější ceníky (některých) toskánských oblíbenců mě zdrtily. Nárůst cen o 14% nevypadá tragicky, ale s 10 procenty navíc od naší statečné ČNB to dělá krásných 25%. Kyselil jsem se nedávno tady na Wine&Food Market za Santiniho Vernacciu za 329 Kč, ale sám bych ji nechtěl prodávat (ani kupovat) za 290 Kč. Takže čtu staré poznámky o degustacích s šedesáti italskými vinaři a proškrtávám staré ceníky. Nic nebude jako dřív a naše jediná jistota je změna :o)

Takže jsem vysápal z chladničky kabernet z loňských Bedýnek – napřed pochvala za péči o ročníky :o) V loňském roce vinařství začalo prodávat právě ročník 2009. Posílám sladkou pusinku, protože museli pro pohodlí spotřebitele držet nalahvované víno ve skladu víc než rok. Aby zákazníci nenadávali jako pan Sklenička, když si otevře víno zavřené jako stisk pittbulla a dovtípí se, že „na otevření bylo ještě příliš brzo.“ Italské apelační předpisy občas nařizují držet nalahvované víno několik měsíců ve sklepě, aby se srovnalo a zharmonizovalo, ale někteří výrobci překračují povinné lhůty a vzorně nám to usnadňují. Ani to někdy nestačí :o)

Macchion del Lupo 2009, Cabernet Montescudaio DOC, Marchesi Ginori Lisci

Dobře si pamatuju, že jsem před rokem kabernet otevřel hned večer doma po složení palety z kamionu, a byl hroznej, po cestě rozháranej a stěží pitelnej. Věděl jsem, že se za týden nebo dva srovná, ale poslat ho na soutěž jsem se bál. V takovém stavu by bojoval na hranici osmdesáti bodů, a to je škoda. Dnes na zahradě to bylo jiné. První napití po otevření mi ještě bralo naděje. Výrazná kořeněná vůně, v chuti excesivní kyseliny a až nepříjemné taniny. Žádná radost, tak jsem si donesl malý džbánek a trochu do něj odlil. Za půlhodinu se víno nadechlo vzduchu a úplně se změnilo.

Ve skleničce temná rubínová barva, ve vůni typický toskánský kabernet plný vyzrálého ovoce a jemného koření. V chuti suché se stále pěknou kyselinou (už ne tak přehnanou jako brzy po otevření), až nasládlé ovocné tóny (svěžejší, než naznačovala vůně), harmonické a zakulacené, s jemným kořením a minerálním tónem v závěru. Plné a extraktivní, s dobře zakomponovaným alkoholem (jen 13,5%). Typické pro odrůdu i Toskánsko, ale nepřehnané pokud jde o vyzrálost a alkohol, s přesně odhadnutou dobou sběru hroznů. Nepřetížené. Kvasilo bez přidaných kvasinek v nerezových tancích s řízenou teplotou a zrálo v barikových sudech. Francouzský vinař (Ken Lenzi, na druhé fotce ten vlevo) vsadil na jemnost a eleganci (namísto místně příslušné robustnosti) a rok po uvedení na trh je to skutečně víno pro radost (web výrobce).