Večer druhého dne jsem nečekaně utahaný, ale hodně spokojený. Natočil jsem asi 450 kilometrů, což po točitých toskánských a umbrijských silnicích není málo, ale mám super dobrý dojem i z druhé návštěvy, od které jsem si nic nesliboval. Leč popořadě.  

Budík byl na šestou a za půl hodiny jsem vyrážel na cestu. Snídal jsem po italsku po třiceti kilometrech v baru v Ponteginori, capuccino a croissant. Zase jsem si koupil na cestu čtvrt kila dortů v místním pekařství a začal jsem svačit ještě než jsem vyjel za ceduli označující konec obce. Dopoledne jsem měl domluvenou společenskou schůzku s Juliem Stracciou v Tenuta di Gracciano dela Seta. Společenskou proto, že jsme vlastně nic neřešili, žádnou objednávku jsem nepřivezl, jen zarámovaný diplom ze soutěže Prague Wine Trophy 2016. Ocenění BEST WINERY se uděluje vinařstvím, které přihlásily do soutěže nejméně 3 vína s průměrným hodnocením 90 a víc bodů. Loni jsem si uvědomil, že vína ze zářijových bedýnek mají báječnou kvalitu, ale protože hodnocení naslepo není úplně předvídatelné, tak jsem přihlásil hned čtyři vína. Ukázalo se to jako plýtvání, kterákoli tři z nich by dosáhla na Best Winery diplom. Ale samozřejmě jsem měl radost a snažil jsem se to prodat i Juliovi.

Má na tom podstatný podíl. Když jsem v červnu 2016 přijel do Gracciana ochutnat nová vína, zabalil mě na cestu velkoryse jako dárek dvanáct lahví. Samozřejmě jsem část z nich přes léto vypil, abych se utvrdil v přesvědčení, že mám vynikající vína, ale když jsem potom přivezl zářijové bedýnky, obětoval jsem dvanáct lahví i na soutěž. Juliovi jsem to odprezentoval tak, že vybavit mě na cestu basou vzorků se určitě vyplatí :-) Tak jsme pozvali sekretářku jako fotografa a zvěčnili se s vítěznými úsměvy s diplomem na dvoře vinařství.

Potom jsme se zašili do degustační haly a přechutnali současnou nabídku. Požádal jsem ho i o rosé Rosato 2015, které mě překvapivě přišlo stále živé a dobré (Sangiovese s malým přídavkem Merlotu). Rosso di Montepulciano 2015 mě nadchlo loni, ale taky jsem moc nevěřil, že by mě bavilo devět měsíců později. Jenže jo, je stále svěží, dokonce má ve vůni i lehký tón kůže a v závěru jsou stále cítit třísloviny, za mě pěkný. Druhý den v nedopité lahvi ještě lepší, než první den. Vino Nobile 2014 je ještě zavřené, v projevu klasické Sangiovese, lehké, ale bude mnohem lepší po prázdninách. O Riservě 2013 platí podobné, je ještě hodně zavřená a málo se projevuje, tak jsem Julia poprosil, ať mi blokne pár krabic Riservy 2011. Riserva 2014 (a některá další vína z ročníku 2016) asi nebude kvůli malé produkci, předchozí ročníky jsou náhle vyprodané díky úspěchu v USA. Časopis Wine Enthusiast věnoval v létě velké místo toskánskému Vino Nobile, Rosso 2015 a Vino Nobile 2013 z Gracciana ocenil jako nejlepší z asi patnácti vinařství. Dokonce to byly v obou kategorích daleko nejlevnější vína. Takže export do Ameriky vzrostl a jestli jsem si loni vybíral ze dvou ročníků Vino Nobile (a vybral oba), tak letos a v příštích letech bude lepší se zásobit. S tím souvisí i to, že vinařství spolu s klesajícími zásobami zvedlo ceny. Naštěstí ne moc razantně a současný růst kurzu koruny pomáhá, takže se moje úvahy zatím pohybují ve stejných cenách jako loni.

Rozloučili jsme se v dobrém dvěma krabicemi vzorků a já se rozjel do Umbrie. Ve vesničce La Bruna kousek nad Perugií sídlí Chiesa del Carmine. Měl jsem na ně jedno velké doporučení, ale moc jsem si od toho nesliboval. Ve skutečnosti je Chiesa bývalý kostel z roku 1270 a přilehlá usedlost, přestavěné na dovolenkový resort s nadstandardním ubytováním. Začal to v roce 2009 Jeremy Sinclair, rychle nakupoval okolní pozemky (a zrekonstruoval staré, opuštěné vinice) i domy v celém údolí. Původně začali pěstovat a vyrábět víno jen pro sebe (a ubytované hosty). Dnes vyrábějí asi 7500 lahví ročně a chtějí brzy zvýšit výrobu na 20.000 lahví. Už k tomu koupili nový dům (stávající sídlo je v La Bruna v nájmu) a prostě za osm let rychle rostou. Samozřejmě mě odrazovala představa vinařství jako příležitostné přidružené výroby k ubytování, ale lákadlo jménem Trebbiano Spoletino bylo veliké. To je totiž tak…

V roce 2012 jsem se v Perugii na degustaci setkal s Alessandrem Meniconim z umbrijského vinařství Perticaia. Uhranulo mě jeho bílé víno z místní odrůdy Trebbiano Spoletino. Dostal jsem vzorky i později, bylo skvělé. Tehdy jsem se neodvážil dovézt víno z neznámé odrůdy z v Čechách podobně neznámého regionu. Loni jsem se už odvážil, ale zjistil jsem, že Perticaiu už dováží mladý Bertacchini (La Fattoria). Tak jsem přivezl další umbrijský objev z roku 2012, Giovanni Dubiniho, a při první příležitosti se nechal nalákat na další Trebbiano Spoletino z Chiesa del Carmine. Nakonec to bylo z Gracciana jen 70 kilometrů s krásnými výhledy do umbrijské krajiny.

Manažer podniku David Lang byl zrovna v Austrálii, takže mě provázel someliér Mattia Giambattista. Trebbiano Spoletino 2015 byla úleva, úplně jsem si vzpomněl na pět let starý zážitel z perugijské degustace. Komplexnost, pěkná kyselina a slané minerální chutě. Trebbiano Spoletino 2016 má tolik kyselin, že nástup chuti připomíná ryzlink, včetně ovocných tónů až do broskví. Ale v těle už je to zase Trebbiano včetně slané chuti. Červené Il Campanile 2015, směs Sangiovese, Sagrantina a Merlotu, má ovocný charakter a zkrocené taniny, slušnou koncentraci i pitelnost. To bych chtěl pro sebe na doma. Obě vína se vymykají známým formulím, ale obě jsou dobře pitelná a zajímavá. Celou bedýnku ze dvou vín asi neudělám, ale láká mě to dovézt.

Jako třešinka na dortu pizza Boscaiola z La Verde Oasi. Navíc (ta shoda!) dnes rozkvetly keře Ginestry podle silnice z Volterry na východ. V úterý jsem se díval a neviděl ani kvítek. Dnes jsme s Mattiou na vinici čichali k prvnímu květu v La Bruna, ale vůbec ještě nevoněl. Ale už aspoň kvetou, už to všechno začíná. Když jedete stovkou po silnici kolem Ginestry v červenci, tu vůni ucítíte. Jsou v ní ta nejlepší aromata z Chianti Classico. Když Ginestry vykvetly dva dny poté, co jsem přijel do Toskánska, je to jen náhoda? Nemyslím si :)