Počasí se cyklicky opakuje a s opakováním počasí se mi vrací na blog podobná témata. Před týdnem jsem zvažoval dát výběr nejlepších fotek za 12 roků blogu. Dokonce jsem si napsal první desítku, ale potom jsem téma zavrhl jako příliš samožerské a papír s TOP 10 zahodil. Teď jsem objevil, že při loňském posledním návalu babího léta jsem postoval žebříček konzumace antidepresiv a použil ho jako záminku k šesti fotkám ze slunečné Itálie :-) Nedá se nic dělat, rok se sešel s rokem a výběr deseti nejlepších fotek je tady! (Většuna fotek se kliknutím zvětší.)

Ve skutečnosti je to pro mě jen výmluva k vzpomínání na lidi a místa na fotkách, ale přesto… kdyby měl kdokoliv prohlídnout tisíce fotek na blogu a vybrat jednu, tak to bude tahle. Červen 2015, festival Praha Pije Víno v Trojském zámečku a Elisabetta Foradori vede degustaci svých vín. Mám těch fotek víc, s dramatičtějšími gesty, ale nejvíc se mi líbí tady jako Madona. Jednu chvíli to i řekla, že víno je to nejlepší, co v životě má, ale hned se zarazila a opravila: no to vlastně ne, to není pravda…

Když už jsem u Itálie, tak jedna fotka, kterou používám jako obrazové synonymum Toskánska. Květen 2003, jsem poprvé v Itálii. Sjeli jsme z rychlostní silnice (=skoro dálnice) Firenze – Pisa v Cole Val d’Elsa a já jsem při tomhle pohledu šlápl na brzdy. Nechal jsem ženu a dítě v autě, vyfotil a jel dál. Za tři týdny v Itálii jsem udělal snad jen sto fotek (to dnes dám ve vinařském regionu běžně za den). Doma jsem si k tomu omylem napsal, že šlo o Volterru. Potom jsem to místo několik let marně hledal, našel až náhodou asi v roce 2010. Jednak je to takové zalezlé místo a jednak je ta fotka braná brzo ráno. Tak od deseti hodin to už nevyfotíte, mám několik odpoledních fotek se sluncem proti objektivu a ty jsou úplně nanic. Jasně, chybí tomu kontrast. Ale všechny další fotky z toho místa s kontrastem jsou očividně slabší :-)

Hunawihr, Alsasko. Náhodná fotka, jen jsem se šel projít po vesnici a vůbec jsem netušil, že něco takového jde dostat na jednu fotku. Uprostřed hunawihrský kostel, pod ním vinice Grand Cru Rosacker a v popředí středověká fontána Sainte-Hune, podle které pojmenovalo vinařství Trimbach asi nejdražší alsaský ryzlink Clos St. Hune. Mohl jsem ho několikrát koupit v ribeauvilském zelinářství, ale kupovat tak snobskou záležitost (90 EUR) v zelinářství mi nebylo dost stylové…

San Gimignano, červenec 2012. Simone Santini mi pózuje na vinici. Simone je jeden z nejlepších vinařů v San Gimi a velký šoumen. Do názvu vinařství Le Calcinae si dal vápenec a myslím, že bez spojení Vernaccie a vápence není šance míství vína pochopit. Po roce 2012 jsem jeho Vernaccii už nedovezl, ale začal ji dovážet Wine and Food Market a dováží dodnes.

Děda, co vede lahůdkářství v přímořské Mazzantě, Toskánsko. Znám ho od roku 2003, učil mě různé sýry a šunky. Kdykoli jsem byl v dalších letech někde poblíž, zajel jsem k němu. Napůl abych se přesvědčil, že ještě žije, napůl abych se ujistil, že mě ještě pozná. Fotka je ze září 2015, zajel jsem se na hodinu poválet na slavné bílé pláže Vady a koupil si od dědy patnáct deka prosciutto crudo. Když jsem vešel, patron na mě asi dvě vteřiny koukal a rozvažoval, a potom mě pozdravil jako starého známého: Ciao!

Jak to, že ještě nebylo žádné Německo? Franky, Escherndorf a září 2017. Jsem poprvé ve Frankách a jedu na návštěvu k Egonu Schäfferovi. Ten den začala sklizeň, všude jsou traktory a sběrači :-) a taky ty pozdně letní / svěže podzimní barvy jako tady. Možná to se mnou nikdo nebude sdílet, možná to nikdo nevidí, ale tohle jsou pro mě typické Franky se všemi Silvanery a milerkami.

Jednou ke mně přišel ve venkovské hospodě v saku se záplatama na loktech, podal mi ruku a představil se, Já jsem Jindřich Dušek. Až za chvíli mi došlo, kdo to je. Že vydává VínoRevue a stojí za soutěží Prague Wine Trophy. Fotka je ze soutěže, kam mě přizval, několikrát jsme spolu seděli v porotě. Když jsem s moselskými ryzlinky Stefana Erbese poprvé vyhrál diplom BEST WINERY, předával nám diplom sám. Jako pořadatel si mohl vybrat a na podium nás tehdy pozval oba, mě i Stefana Erbese, přestože diplom je určený jen pro vinaře. To jsem ještě nevěděl, že má před sebou málo času, ale on to asi věděl. Ještě to probereme, Jindřichu!

Nejbizardnější fotka! Benoit Desvignes natahuje do koštýře vzorek vína Les Impénitents ze 105+ let starých vinic Les Javernières z podzemního tanku v prosinci 2015 :-) Už tehdy jsem to komentoval s ohledem na akrobatickou pozici a mládí vinaře. Letos vinař dostal jako vůbec první v Beaujolais *** tři hvězdy v ročence Revue du Vin de France a zařadil se tak mezi absolutní světovou špičku, tři hvězdy ještě v Beaujolais nikdo nikdy nedostal. Mám raději tři fotky Benoita, jeho sestry Emmanuele a jejich otce ve vjezdu do dvora vinařství, ale tenhle spidermanský postoj je na fotce nejvíc :-)

Tím se dostávám k ožehavému tématu nezveřejnitelných fotek. Před několika lety jsem vymyslel naprosto senzační propagační tričko Beaujolais s fotkou Emmanuele Desvignes, ale Emmanuele mi vzkázala, že nechce být na tričkách. OK, už jsem musel nahrazovat na blogu jiné fotky (bývalé) přítelkyně fotkama dcery. Děsím se toho, až mi moje dospívající dcera řekne, ať stáhnu i její fotky. Měl jsem tady dobré fotky mladé francouzské vinařky. Napsala mi po roce vánoční přání, Veselé Vánoce a šťastný nový rok, a byla bych ráda, kdybys moje fotky smazal z webu. Bylo s tím i pozvání k návštěvě a degustaci… tak jsem smazal celý článek a další nákup vína směřoval k sousednímu vinařství. Je mi to líto, někdy je to pech. Fotka Roché de Solutré z dovolené s dětma v červenci 2015 je jen ilustrační.

Myslel jsem, že mám ještě spoustu pokusů, například nemám ani jednu fotku z Mosely! Z toho je jasné, že do roka a do dne budu muset TOP 10 opakovat… raději bych dal rozesmáté selfíčko se Stefanem Grandim v San Gimignanu, ale z celé dobrodružné cesty do Toskánska v listopadu 2017 mám za nejlepší tuhle fotku. Tři vína na studeném kamenném stole v penzionu u Poggibonsí. Možná jsem měl ještě fotku se čtvrtým, naprosto senzačním Vino Nobile di Montepulciano 2014 z Gracciana? Nemůžu ji najít. Fotografové to neocení, mě na tom doslova vzrušuje sklenice s kalnou, nehotovou Vernaccií di San Gimignano 2017 v popředí. Čtyři měsíce před lahvováním mi Stefano stočil 12 lahví, polovinu jsem rozdal a polovinu vypil. S největším potěšením, bral jsem to jako Boží požehnání. Surová a syrová, plnotučná Vernaccia byla nesmírně živá, kalná, vápenitá a svěží. Moc rád bych to někdy přivezl znova, a nejlíp ne jako raritu, ale jako úplně seriózní pití pro všechny.

Co já vím, třeba to vyjde už letos. Někdy příště dám dalších deset fotek :-)