Jen tak tak jsem to v pondělí stihnul do realitky pro klíče před šestou večer. Poslední tři hodiny, od La Spezia až do Mazzanty lilo jako z konve. Mám pronajaté horní patro rodinného domku 500 metrů od moře na etruském pobřeží a asi vám teď nějakou dobu polezu na nervy. Když jsem za chvíli přijel k domku autem, pozdravil jsem italsky sousedku, která vystupovala z auta naproti. Odpověděla mi dokonalou češtinou. Po třinácti hodinách za volantem mi hned nedošlo, že to poznala podle SPZ. Zajel jsem do místní vyhlášené pizzerie pro pizzu da asperto, při čekání mi mladý Švýcar vypravoval, že moře je teplé a prý celé léto ani jednou nepršelo. Blesky křižovaly oblohu a za chvilku jsme promokli. Číst dál
Archiv štítku: Vermentino
Pet-nat jako zábavná limonáda
Dnes něco na odlehčenou, toskánský pet-nat z místní odrůdy Vermentino. Na dolní fotce je vidět, jak se kaly z druhotného kvašení v lahvi krásně usadily na dně. Chtěl jsem druhou lahev vypít „naopak,“ tedy s nerozmíchanými kaly, ale samozřejmě se to nepovedlo. Po focení jsem s lahví neodborně zakvedlal a mám zase dokonale homogenní víno s lehkým zákalem. Číst dál
Vermentino z Bolgheri
Dnes jedno Vermentino z Bolgheri, ale ne Vermentino Bolgheri. Vermentino Bolgheri je DOC, Vermentino z vinařství Donna Olympia 1898 je z nějakého neznámého důvodu zatříděné jen jako IGT. Náhodný objev v supermarketu COOP, lahev za baťovských 9,90 EURO. Shodou okolností jsem dnes kolem vinařství jel, dal jsem si ranní kafe v Montescudaio a zmzlinu v Castagneto Carducci cestou na krásné a téměř prázdné pláže pod San Vincenzo. Už to není taková idylka jako v roce 2007, kdy pláže byly doslova prázdné i v červenci, ale stále je to velká pohoda. S jednou vyjímkou, na přilehlé silnici nainstalovali parkovací automaty, parkování (a tedy i koupání) je za dvě EURO na hodinu. Číst dál
Vermentino a Sangiovese z toskánské cesty
Další obětí letních veder v Toskánsku bylo opět Vermentino! Tentokrát supermarketový úlovek z COOPu. Jel jsem na výlet krajinou (na horní fotce Campiglia Marittima) a zapomněl si vzít s sebou vodu. To je v poledních teplotách 34 stupňů zřejmá chyba. Zastavil jsem pro minerálku a při bloudění obchodem jsem si uvědomil, že žízeň budu mít i večer. Stálo mě to pět minut vybírání, chtěl jsem bílé a nemohl si vybrat. Nakonec rozhodlo, že 1) Vermentino a 2) téměř neznámá denominace Colli di Luni. Číst dál
Vermentino od Antinoriho
Vermentino od Antinotiho jako potvrzení, že svět je zase v pořádku. Není to největší víno Toskánska (přestože Pietro Antinori je možná největší místní vinař objemem produkce i významem) ani to není to nejlepší z Bolgheri (přestože Pietro Antinori stojí v pozadí obou dvou největších vín z Bolgheri a přičinil se nejmíň o polovinu slávy apelace). Je to jen rafinovaně jednoduché bílé víno na letní popíjení, které si od roku 2004 pravidelně kupuju při cestách do Toskánska. Aspoň jednou za rok jako potvrzení, že tady je svět v pořádku. Když se některý rok do Toskánska nedostanu, hledám je v pražských vinotékách. Antinoriho Vermentino je spolehlivé, každý rok plus minus vliv ročníku stejné. Číst dál
Dvakrát italské Vermentino
Se stoupajícími teplotami u mě roste chuť na italská vína. Jel jsem do Prahy rozeslat pár krabic moselských ryzlinků a stavil jsem se v několika obchodech pro Vernacciu di San Gimignano. Leč i ty nejlepší plány se někdy zvrtnou a tak jsem se vrátil bez Vernaccie. Ve dvou velkoobchodech vínem měli několik lahví, ale jen od velkovýrobců a ročník 2017. Velkovýrobci a Vernaccia je docela dobrá kombinace, ale vždycky to musí být aktuální ročník, a to je už od dubna 2018. Do hrobu si to nevezmu a kdybyste si ze Skleničkova blogu neměli odnést nic jiného, tak tohle stojí za zapamatování!
Vermentino s ráčkem
Supermarketový lacák, pro který mám velikou slabost už od první dovolené v Toskánsku v roce 2003. Je všude dostupný a levný, minulý týden ve Valdobbiadene za 5,80 EUR. Nenechá vás na pochybách ohledně párování s jídlem – ryby a mořské plody, nepřehlédnutelnou červenou langustu má na etiketě. Číst dál
Italská dieta a Vermentino
Když se řekne italská dieta, vybaví se mi životní období kolem třicítky. Všechny slečny, které mě navštěvovaly v malém žižkovském bytě, přicházely pod záminkou vaření večeře. Dopředu každá pečlivě zjišťovala, jestli mám špagety, česnek, protlak… občas padl i dotaz na kečup. Nikdy se nesmažil řízek, nepekl se štrůdl. Pokaždé se vařily špagety, přestože současnému trendu autentické kuchyně by nejlíp vyhovovaly české buchty. Když mě na začátku devadesátých let zval popový impresário Michal Zelenka na oběd do italské restaurace, poslal jsem ho do háje: špagety jsem měl minulý týden čtyřikrát! Číst dál