Dávejte pozor, dneska konečně napíšu něco zajímavýho. Nebude to totiž z mojí hlavy, všechno jsem opsal z cizího. A začneme problémem, který mučí milovníky vína prvních pět let existence (a některé doživotně) podobně jako hifisty otázka, jestli jsou zlaté konektory lepší než stříbrné. Odborně se to jmenuje Travel Shock. Přivezete si lahev moravského vína do Prahy a tady najednou chutná jinak. Za mých junáckých let se zhusta vozila vína nefiltrovaná a nesířená, ale to už dnes (s vyjímkou sudových vzorků) vypadá jako doba kamenná. Takže obecně, když převezete víno z bodu A do bodu B, je možné, že bude v bodě B chutnat jinak, než chutnalo v bodě A?

Haha, známý výrok Rexe Stouta říká, že když se člověk přemístí z bodu A do bodu B, v devíti případech z deseti si vůbec nepolepší. To sice nevypadá jako správná odpověď na danou otázku, ale … nechci prozrazovat pointu, zkuste si tu větu znova přečíst za chvíli :-) Devět z deseti vínomilců budou přísahat, že víno po převozu na větší vzdálenost chutná JINAK a budou mít příklady a historky, které to dokazují. Dánský Master of Wine Jonas Tofterup to vzal vědecky a výsledky publikoval 26. srpna v Decanteru (úvodní fotka je taky z Decanteru).

Koupil ve vinařství 48 lahví vína a rozdělil je do čtyř souborů. První jel ze Španělska do Skandinávie a zpátky dva měsíce před závěrečným testem. Druhý soubor absolvoval stejnou cestu dva dny před testem, třetí jezdil osm hodin na náklaďáku. Čtvrtý soubor nikdy neopustil vinařství. Asi tušíte, jak to dopadlo. Při slepém testu certifikovaní degustátoři nenašli žádné významné rozdíly. Další mýtus mého mládí je v … Drobný rozdíl odhalila chemická analýza, letecky převážené lahve měly úbytek volné síry (to je pro nás asi bez významu). Co to znamená a všechny podrobnosti si můžete přečíst tady.

S vděčností vzpomínám na všechny rady, že mám nechat vína po přepravě týden odpočinout! Jako v mnoha podobných případech, následkem přepravy se (zřejmě) mění analytické schopnosti degustátora, nikoli víno v lahvi.

Víno, nápoj plný života
O 118 let starší jest vědecký text o objevení živoucích organismů v hotovových vínech, jehož výtah můžete nalézt zde (odtud je i úžasná horní fotka). Obsahuje velmi zajímavé myšlenky, které doporučuji zejména mladým vinařům, například „U dobře uzavřených láhví přestává po spotřebování kyslíku uvnitř všechna proměna látek a další zlepšování vína tím přestává.“

V závěru potom: „O výměně látek jednotlivě není však dosud nic podrobně známo.“

Carmignano, bedýnka
Navzdory úvodnímu konstatování přidám jednu původní informaci: nová Skleničkovská bedýnka s víny z Carmignana je objednaná a zaplacená, příští týden by (snad) měla přijet. Pro účastníky bedýnek mám slíbený i leták vinařství Fattoria Ambra. Giuseppe mi poslal i čtyřstránkové shrnutí informací o apelaci Carmignano, které (v angličtině) sepsala jeho žena Susan. Nebyl jsem si jistý, zda a v jaké formě to tisknout, a kolik z účastníků bedýnek by to opravdu četlo. Nakonec text rozešlu účastníkům e-mailem, sem dám jen několik zajímavostí.

Vinařství se v Carmignanu praktikovalo už za starých Římanů a Etrusků, jak dokládají vázy na víno v etruských hrobech. Současné Carmignano je s pouhými patnácti podniky, které své víno lahvují, jedna z nejmenších italských denominací. Typickou vlastností Carmignana je přidávání Cabernetu Sauvignon do Sangiovese, ale liší se datování, od kdy se tady CS pěstuje. Susan Rigoli píše, že Cabernet přivezla v 16. století Kateřina Medicejská, která se provdala za francouzského krále. Hranice toskánských denominací určil dekret Cosima III Medicejského už v roce 1716.

Konečně se dostávám k zajímavým drbům :-) Farmu Fattoria Ambra vlastnila rodina Rigoli od roku 1800. Rodina měla textilní továrny v Pratu a velké pozemky včetně dnešní Fattorie Ambra. Giuseppeho otec byl právník a měl slabost pro zemědělství, mimo jiné nechal vysadit prvních 6 hektarů vinohradů. Před svou smrtí v roce 1983 žádal rodinu, aby Fattorii Ambra prodala, protože byla prodělečná a on musel každoročně hradit ztráty z výdělků právní praxe. Giuseppe právě dokončil univerzitu a rozhodl se Ambru neprodávat. Naopak nalahvoval první víno pod vlastní značkou, protože do té doby všechno prodávali jako sudovku. V roce 1983 nalahvovali ručně prvních 8200 lahví Carmignana Santa Cristina in Pilli, v následujících letech už kvasili a lahvovali čtyři místní cru separátně.

Susan potvrzuje můj dohad z prvního textu v květnu, že Barco Reale di Carmignano je „deklasifikované Carmignano,“ tedy hrozny z mladých výsadeb a taky méně vyzrálé hrozny z velkých Cru. Podrobnosti o jednotlivých vinicích tady nebudu překládat, jen dodám, že od ročníku 2018 mají bio certifikaci. Hospodaření ve vinicích k tomu směřovalo asi patnáct let, ale až v současnosti mají certifikát. Giuseppe Rigoli říká, že réva je velmi odolná rostlina, která nepotřebuje dodávat živiny, ale že je důležité udržovat půdu „živou.“ Nechává zatravněné každé druhé meziřadí, nezatravněná se orají. Další zajímavost: ve sklepě žádné bariky a minimální podíl nových sudů. Jak jsem psal v degustačních poznámkách, Ambra používá mix sudů různých velikostí 3,5 až  25 hektolitrů) a vyhýbá se sudům, které by příliš znatelně ovlivnily chuť vína. Jsem zvědavý, jak se to potvrdí při domácí degustaci.