Nedávno jsem tady pomluvil jiný vlašák Zdeňka Peřiny a nedalo mi to, vypravil jsem se do La Fattorie pro další vzorek. Zdeněk Peřina má v ČR stále pověst Otce Vlašáku, v devadesátých letech stál za renesancí odrůdy v Mikrosvínu, a nedávný vlašák s nesmyslným alkoholem se tomu úplně vymykal. Na webu vinařství jsem žádné technické informace nenašel, takže pojďme rovnou na degustaci.

Ryzlink vlašský Ořechová hora 2019 pozdní sběr, Zdeněk Peřina
Ve skleničce je bledě žlutá barva, citronová se zelenkavým odstínem. Na nose hodně zralé žluté ovoce, v chuti výborný nástup kyseliny, zralé citrusy a žluté plody, nezralá jablíčka. Úplně suché, středně plné, šťavnaté, slaný podtón a jediná výhrada k trošičku přezrálému, unavenému projevu, ale jinak je to přesně to, co očekáváte od vlašáku od Peřiny. Pevná stavba, jednoduchá struktura a tentokrát i 13,5% alkoholu. Pražský prodejce dokonce vzorně drží cenu pod dvěma stovkami, je to jako návrat o deset let zpátky, chválím! Před mnoha lety mě bavily nadšenecké recenze jistého Peřinova obdivovatele na webu ovíně.cz, ale… s odstupem patnácti let musím přiznat, že když si omezíte výběr jen na Čechy a Moravu, tak vlašáky od Peřiny jsou skutečně špička v kvalitě i ve stylu. To mě ostatně nejvíc překvapilo na zmiňovaném nepovedeném vlašáku s 10,5% alkoholu: Peřinovy vlašáky měly rok za rokem jednotný styl. Vinař přesně věděl čeho chce dosáhnout, a s drobnými odchylkami danými ročníkem toho dosáhl. To se mi líbí.

Půlčíka myšlenky o stylotvornosti se pokusím natáhnout jako oslí můstek i do popisu dalšího vína. Vernaccia di San Gimignano má s vlašákem několik (více nebo méně vzdálených) podobností, například malou rozlohu vinic a omezený region, kde se pěstuje. Taky vápenec. Pokud jde o omezený region, vlašák najdete i mimo Mikulovsko, ale tajemstvím úspěchu je Pálava, vápencová skála, která se tyčí jako doverský útes za Mikulovem. Stejné je to s Vernaccií, ta nejlepší vína jsou z vápencových vinic. A zase ten styl: ročník 2021 byl extrémní, horký, s devadesáti dny bez kapky deště. Někteří špičkoví výrobci selhali (nebudu jmenovat) a někteří vyrobili víno „skoro jak vždycky,“ jen s malou odchylkou danou počasím.

Vernaccia di San Gimignano 2021, Rocca delle Macie
Velký výrobce z Toskánska – ne zrovna velkovýrobce, italské poměry jsou velkorysejší než moravské, ale i v tamních poměrech je to velký podnik. Měl jsem v minulosti několik jejich Vernaccií (líbily dost) a Sangiovese (líbily). Ambaláž je pohříchu supermarketová a myslím, že jsem letos v květnu víno měl na výběr v toskánských COOPech, ale dal jsem přednost jiným.

Ve skleničce je bledá slámově žlutá barva, na mladou Vernaccii spíš netypická. Na nose zralé žluté ovoce, ale žádné vzrušení, spíš nuda. V chuti úplně suché s pěknou kyselinou, jablíčka a žluté ovoce, trochu prázdné a trochu utahané, unavené, prázdné. Abychom si rozuměli, technicky je víno v pořádku, ale při srovnání s top Vernacciami 2021 by neuspělo. Předchozí toskánské nákupy Vernaccie od Rocca delle Maccie byly lepší. Když už jsem zmiňoval výhradu k unavenému projevu vlašáku 2019, tak u Vernaccie 2021 je to ještě o stupeň nápadnější. Peřinův vlašák je (tentokrát) plnější a energičtější. Vernaccia s pizzou klidně (272 Kč je cena na spodní hranici možného), ale vlašák klidně s candátem.