V Toskánsku sněží, budou se nosit kožichy :-) Připomínám Stefana Grandiho, vinaře ze San Gimignana, který mi v prosinci 2017 řekl: „Víš, Vladimíre, my víme, co je sníh… ale nesněží každý rok!“ Od rána se v lokálních facebookových skupinách objevují katastrofické fotky s centimetrovým popraškem. Chtěl jsem zajet fotit do Volterry a San Gimignama, ale nakonec jsem se rozhodl vyhnout se setkání s řidiči nepřipravenými na zimu. Bydlím 300 metrů od moře, je tady 5 stupňů nad nulou a žádný sníh. Moře stabilizuje teploty a ušetří mi spoustu peněz za vytápění. Nejenže jsou zdejší teploty o 10 až 15° vyšší než ve středních Čechách, ale jsou i o pět stupňů vyšší než padesát kilometrů na východ v italském vnitrozemí. I zde platí, že mráz přichází z Východu. (Na úvodní fotce je San Gimignano, Piazza della Cisterna. Na druhé Volterra, obě fotky ukradené na FB.)

Včera jsem podlehl nutkání a okomentoval na FB dotazy o italském zdravotnictví a nářky nad tím, jak Italové mohou jíst každý den nudle, když českým dětem se to zprotiví už za dva týdny. Též vzbudilo údiv, že Italové jsou štíhlí, což prý odporuje vědeckým poznatkům o následcích konzumace jídel z bílé mouky. Napsal jsem aspoň, že v Itálii všechno funguje úplně jinak než v Čechách, což nepřizpůsobivé Čechy vede k závěru, že Itálie je těsně před krachem. Navzdory tomu v Itálii všechno funguje, důchody se vyplácejí, vlaky jezdí, zdravotnictví funguje (Itálie a Španělsko mají nejdelší dobu dožití v Evropě), silnice se opravují (nic moc) a odpadky se sváží. Narozdíl od věčně nespokojených Čechů jsou Italové štíhlí, veselí a spokojení. Ve finále italští důchodci zůstávají doma a čeští důchodci se stěhují do Itálie.

Původně jsem o tom chtěl napsat víc, protože na internetech vidím spoustu lidí, kteří už zanechali Čechy Eskymákům a přesídlili do Itálie (a dalších jižních zemí) a nesmiřitelně protichůdné komentáře milovníků padesáté rovnoběžky, kteří se děsí středomořských letních teplot. Tenhle problém už vyřešila evoluční biologie a antropologie: člověk jako živočišný druh pochází z Afriky a je tedy přizpůsobený na vysoké teploty, jen několik posledních generací našich předků omylem zabloudilo na sever. Odstěhovat se do Itálie (Řecka, Španělska…) by doporučilo pět z pěti antropologů. O tom, jak se v Itálii opravují silnice a sváží odpadky napíšu někdy příště, abych p.t. čtenáře nevyčerpal a došlo i na oficiálně deklarované téma blogu, jímž je víno.

Pomino Bianco DOC 2024, Frescobaldi
Není v tom žádný záměr, nová lahev od Frescobaldi se mi dostala na blog čistě náhodou. Ale asi není náhoda, že jsem si jí všiml, protože v poslední době jsem měl od Frescobaldi několik zajímavých lahví. V Toskánsku mají to nejvyšší hodnocení ve vinařských ročenkách a 1300 hektarů vinic v různých toskánských oblastech. Původní vinařství je v Rufině a tam se taky pěstují hrozny na Pomino. Podle kontraetikety vysadili Chardonnay a Pinot Blanc už v roce 1855 jako první v Toskánsku.

Hrozny a mošt se zpracovávají bez přístupu vzduchu, kvasí v nerezu a malá část ve francouzských barikových sudech. Přeskočím ambaláž, protože etiketa vytištěná rovnou na sklo vypadá zároveň pouťově i zajímavě, a nevím jak to hodnotit. Ale je to nápadné! Ve skleničce je výrazná slámově žlutá barva, nos je hodně intenzivní a odrůdově typický – když jsem na balkoně fotil lahev se skleničkou, cítil jsem jasnou vůni Chardonnay na metr a půl. Vůně je plnější, květiny a zralé ovoce, hrušky a citrusy. V chuti je pěkný nástup kyseliny se zralým ovocem, hned na začátku se připomene barikový sud, krémové tělo, citrusy, jablka, hrušky, minerální závěr s barikovým závěrem a středně dlouhou dochutí. Příjemně nízký alkohol (12,5%) a proměnlivý projev se zlepšuje s provzdušněním. Zpočátku to byla slušná jednoduchá supermarketová šardonka, po dvou hodinách je projev pestřejší, stále dost líbivý, ale slušně čistý a vyvážený. Zopakuju co jsem napsal posledně o červeném od Frescobaldi, tohle bych mohl mít jako Vino de la Casa na doma i v každé lepší restauraci. Za cca 8 EUR by si zasloužilo ještě víc chvály!