Rok 2016 přinesl velkou nabídku, ale nevzpomínám si na nic dobrého. Před rokem jsem tady jásal nad bilancí roku 2015, na právě minulý rok bych nejradši rychle zapomněl. Cestování bylo poskrovnu a výsledky byly doslova zničující. Úplně stejně by to dopadlo, kdybych měl popisovat výsledky domácího vinařství, především neslavnou novelu vinařského zákona. Úspěšný lobbing Svazu Vinařů prosadil novelu ve tvaru, který se snad může líbit deseti největším domácím výrobcům vína, ale všichni ostatní ji budou proklínat. Nejhorší je na tom zavádějící argumentace pro „změny“ jako je regulace prodeje sudovky ve vinotékách nebo povinné záklopky lahví, jejíž falešnost připomíná ty nejhorší excesy současné politické scény. Psal jsem o tom na blogu několikrát hlavně proto, že aktivity Svazu Vinařů pokládám za pouhou kouřovou clonu, která kryje pokračující černé dovozy sudovky pro velkovýrobce, a nebýt současné novely, už bych o tom ani nepsal – tohle si musí vinaři vyřešit sami. Když porovnám současný stav s nadějemi, se kterými jsem před několika lety spojoval výměnu vedení Svazu Vinařů, je nejvyšší čas napsat, že president Tibor Nyitray je Milošem Zemanem domácího vinařství.

Moje vlastní aktivity? V lednu už potřetí přijel do Prahy moselský vinař Stefan Erbes (a teď v únoru přijede počtvrté). Udělali jsme spolu velkou degustační večeři v dejvickém Argumentu, čtyři chody se dvěma víny ke každému chodu plus nějaké bonusy. Další den jsme nalévali návštěvníkům Galadegustace soutěže Prague Wine Trophy (a Stefan Erbes si odnesl ocenění Prague Best Winery za tři vína s průměrným bodovým hodnocenám přes 90 bodů). Pod pultem jsme měli pro bedýnkáře i sudový vzorek nehotového kalného kabinetního ryzlinku 2015 z Erdener Treppchen. Z toho se rychle stal můj oblíbený ryzlink.

V únoru jsem se zajel na otočku podívat do burgundských Maranges, vyzvednout vína do Komunitních bedýnek. S Antoinem Bouthenetem (na fotce) jsme přechutnali všechny sudové vzorky ročníku 2015, bylo to pěkné. Cestou zpátky s autem plným vína do mě na dálnici z boku třikrát drcnul náklaďák a ve stotřicetikilometrové rychlosti jsem udělal hodiny. Auto bylo na vyhození, vínu se naštěstí (skoro) nic nestalo. Zlomená ruka šla do dlahy, já do nejbližšího hotelu, a ráno mě naložil i s autem a dovezl domů dopravce, kterého mi poslal jeden z bedýnkářů. Ať to udělal kvůli mě nebo kvůli vínu, zachránil mě a ušetřil mi velké potíže. A po létech mi to připomnělo, proč jsem kdysi v počátcích dal do bedýnek název Komunitní – díky bedýnkám jsem se seznámil se spoustou úžasných lidí, teď mě jeden vytáhl z pěkné bryndy :-) Mimochodem další blogger Alfonso Cevola loni boural v autě rovnou na Sicílii. Oba budeme mít letos první narozeniny :-)

V březnu to byla nuda. Měl jsem zlomenou ruku a vykloubené druhé rameno, polehával jsem doma a čekal na jaro, až mi sundají sádru. Když k tomu došlo, ukázalo se, že mám z nárazu v autě posunutý jeden obratel a vyhřezlou plotýnku. Nemohl jsem se hýbat, obléct ani obout. Už jsem domlouval operaci páteře, ale díky pomoci doktorky (ehm, jak jinak než bedýnkářky) jsem po šesti týdnech cvičení vyhřezlou plotýnku rozhýbal a vyhnul se operaci. Můj neurolog a primářka rehabilitačního oddělení to označili za zázračné uzdravení, běžná doba rekonvalescence je prý 6 až 12 měsíců. Nepochybně na tom měla lví podíl vynikající vína z bedýnek, kterými jsem posiloval ducha i tělo během toho strašného času! Ani se nedá vypovědět, jak mě v té blbé době těšily občasné e-maily typu, Skleničko, chci šest ryzlinků, máš? Zabalit krabici vína a dopravit ji do Uloženky byl problém, ale nic lepšího jsem na práci neměl a ta radost, když jsem to zvládnul!

V květnu už záda povolila, se zpožděním jsem zjistil, že se musím znova naučit chodit. Na cestu do ciziny jsem si netroufal, to až v červnu. Chtěl jsem přechutnat nová vína z Montepulciana v Graccianu a najít jedno nové vinařství v Umbrii. Dvakrát za sebou jako přes kopírák došlo k úsměvné situaci: když jsem byl v Graccianu naprosto spokojený s víny, zrušil jsem odpolední návštěvu v dalším vinařství s tím, že nic lepšího už nemůžu najít. Riserva z Graciana dostala o dva měsíce později nejprestižnější italské vinařské ocenění Tre Bicchieri průvodce Gambero Rosso a kolekce tří vín na soutěži Prague Wine Trophy diplom Best Winery za tři vína s průměrným skore přes 90 bodů. Druhý den jsem jel do Umbrie za Giovannim Dubinim. Po několikahodinové prohlídce vinic, sklepů a degustaci jsem měl zase ten pocit, že to je ono, a že nic lepšího už nenajdu. Zrušil jsem odpolední schůzku v dalším umbrijském vinařství a udělal si volno. Projížďka krajinou, oběd, zmrzlina, večer pizza a klidná degustace Dubiniho vín. Ráno jsem si rovnou odvezl plné auto vín (byla z toho umbrijská bedýnka v červnu) a v září dostalo Palazzone od průvodce Gambero Rosso Tre Bicchieri pro své nejlepší víno Campo del Guardiano. Díky, kluci, to byl výlet snů!

Pikantní na tom je i to, že Dubini a sklepmistr z Gracciana Giuseppe Rigoli jsou kamarádi. Nevěděl jsem to, až při rozhovoru s Giovannim Dubinim vyšlo najevo, že si projel Skleničkův web a zjistil, že jsem loni přivezl vína z Gracciana. Nejspíš se tam na mě přeptal. Jestli ta shoda při návštěvách v Graccianu i v Palazzone vypadá příliš šťastně, tak připomínám, že s Dubinim jsme koštovali poprvé roku 2012 v Perugii a Gracciano mi v roce 2014 představila Holanďanka Emilia, jejíž firma mi zprostředkovala v roce 2012 dovoz jiného italského vinařství, Torre Raone. Tihle Holanďani mají na víno čuch! Nedosti na tom, dělám si naděje na další toskánské vinařství, jehož vína jsem loni ochutnával už podruhé nebo potřetí, ale zatím jsem se nedostal k návštěvě. Doufám, že letos mě už žádné zdravotní potíže nezdrží a jakmile v Toskánsku nalahvují, chci se tam jet podívat. Jestli to vyjde, dočtete se na blogu :)

Na začátku června jsem (díky bedýnkám…) udělal dvě víkendové degustace pro velkou nadnárodní firmu. Bral jsem to především jako návrat zpátky po čtyřměsíčním zranění. Nalévat dvaceti lidem rukou po trojnásobné fraktuře bylo mučení, ale přežil jsem to. Luxusní podmínky prázdninového resortu a silně individuální přístup (někteří účastníci byli lační informací a někteří se zabavili s vedle sedícími kolegy). Dvanáct ryzlinků se ukázalo jako hodně náročné téma. Rád to v budoucnu zopakuju, ale firemní objednávky bych už řešil jednodušším způsobem, vstřícnějším k účastníkům. Jeden jsem vymyslel hned cestou zpátky z Brna (slepou ochutnávku jednoho Čechům blízkého regionu, ale zásadní fígl tady neprozradím), další si možná vyzkouším už v březnu.

Červenec byl nuda. Po proležených pěti měsících se zlomeninami, vyhřezlinami a dosud nezmíněnými oteklinami na konci června jsem byl chudej jako myška, prázdniny jsem proseděl doma. Potřeboval jsem dovézt moselské ryzlinky, dcera se přidala, že se tam chce zase podívat a projít si moselské vinice. Nakonec to vyšlo levněji, než kdybych víno dovezl spedicí: bydleli jsme ve vinařství, večeře jsme grilovali s vinařem na terase s výhledem na řeku. S dcerou jsme zase prolezli Ürziger Würzgarten i Erdener Treppchen, podupávali s Country kapelou v Bernkastelu a zkoušeli nejlepší bernkastelské zmrzliny (starý pan Karl Erbes nám poradil, že v jednom zmrzlinářství je štamgast). Pokud jde o Erbesovské ryzlinky, je ročník 2015 skutečně vyjímečný. Teprve teď přichází do formy, chutě se spojují a harmonizují. Pokouším se je po paměti srovnat s klasickým ročníkem 2012, kdy jsem byl ještě ryzlinkový začátečník, ale patnáctka se mi dnes zdá nadějnější, silnější v kyselině a vyrovnanější v kvalitě.

V srpnu jsem se zase vrátil k pořádání degustací. Prostory na první pokus zapůjčil Daniel Brož alias Le Caveau, ještě jednou díky! Přišlo pár nových lidí, které jsem ještě neznal, a jeden skoro zapomenutý známý po pěti nebo šesti letech :-) V novém a (podle mě) vynikajícím prostředí na Praze 4 (fotka) jsme degustovali burgundské šardonky z Montagny, šťastně jsem se vymluvil, ale rád bych šel ještě dál. V chladničce mám jednotlivé zbytky vín z tři, čtyři nebo pět let starých bedýnek a rád bych je někdy otevřel ve společnosti lidí, kteří by k těm vínům mohli mít vztah a kterým by vína něco řekla. V posledních letech se nedařilo získávat prostory (můj dům dvacet kilometrů za Prahou není ideální degustační místo, ale možná to zkusím i doma :-) Na degustaci Marsaly od Cantine Arini, naprosto unikátních fortifikovaných vín, se sešlo tak málo přihlášek, že mi to bylo líto.

Zbytek roku tak nějak proběhl. Blog dělají hlavně vlastní témata. Často jsem psal komentáře o aktuálních trendech, ale málo vlastních nových témat. Musím poděkovat čtenářům, kteří to se mnou vydrželi: sbíral jsem medaile za bedýnková vína na soutěži Prague Wine Trophy, ale v druhé polovině roku se (kromě Cantine Arini, ale o té jsem psal už v roce 2015) neobjevilo žádné nové vinařství.

Vypil jsem spoustu krásných vín, dopisoval si s vinaři o příležitostech pro příští rok, ale zatím nemám nic definitivního. Slibuju si hodně od nové beaujolaiské bedýnky ročníku 2015, kterou připravuju na leden (pár opozdillců se ještě může přihlásit) a nadšeně vyhlížím první příležitosti roku 2017. Chci dovézt základní burgundu vinaře, o kterém příležitostně píšu od samých počátků blogu. Těším se na to, až v Toskánsku nalahvují první mladá vína loňského ročníku. Letos si chci vynahradit všechno, co jsem loni nedal. Další ocenění od Gambero Rosso vám slíbit nemůžu, ale výborná vína a zajímavé příběhy za víny ano!