První náznaky dosvědčují, že jsem se v Toskánsku rychle aklimatizoval. V neděli večer bylo polojasno až zataženo, byla mi zima a musel jsem si obléct dlouhé kalhoty a svetr. Zabalil jsem ho s sebou jen pro jistotu s tím, že ho skoro jistě nebudu potřebovat. Ve svetru jsem zajel pro pizzu, teploměr v autě ukazoval 24 stupňů. To bych doma bral jako vedro. Číst dál
Hned první večer v Toskánsku jsem využil fintu, kterou jsem se naučil od dětí. V Itálii jsem je nutil, aby se večer do pizzerie oblékly s tím, že plavky a sandály nejsou dostatečný večerní úbor. Děti začaly prosazovat pizzu da asperto, tedy abych došel nebo dojel pro pizzu do krabice neboli pizzu s sebou. Napřed jsem se je snažil zlomit, ale brzy jsem přišel na to, že tím ušetřím spoustu peněz. Navíc jsem z pizzerie nebo rosticcerie obvykle nosil základní margheritu, ale vylepšovali jsme si ji salámy, šunkami, zeleninou a ovocem. Po jedenácti stovkách kilometrů a poledních teplotách stupňů se mi nechtělo večeřet v pizzerii a pizzu jsem si přivezl. V místním supermerkáči jsem přikoupil šunku a lahev Chianti, aby se chudoba měla dobře… Číst dál
Skoro týden po příjezdu otvírám darovaný vzorek Riservy 2017 z Gracciana. Četl jsem se na italských blozích hodnocení v přehledech nastupujícího ročníku, tak jsem využil příležitosti a s objednanou paletou Vina Nobile si napsal o vzorek. Podle denominačních pravidel by se snad už Riserva 2017 směla prodávat, ale vinařství to komentovalo tak, že až v létě. Upřímně, vždycky mě bavilo být první, ale s komplexními Riservami z Montepulciana mám trochu rozporné zkušenosti. Bavila mě mladá (asi jako 2017 na konci dubna 2021), ale potom se často dostala do stavu, kdy dominovala robustnost, taniny, přehnaná plnost a koření. Za dalších 6-8 let zjemnila výraz a odlehčila se, ale toho se málokdo dočká… nic pro konzumenta, který má šest lahví. Číst dál
Utkvělé myšlenky jsou ty, co se jako červená niť vinou dějinami antického dramatu nebo Van Goghovými malbami… nebo někdy taky jen hlouposti uklizené ve sklepě pod hromadou harampádí, které se občas dostanou na světlo a potom zlobí :-) Jedna z mých utkělých myšlenek je, že by vinaři vlastně neměli zatěžovat zákazníky archivací a měli by víno prodávat teprve tehdy, když je připravené k otevření. Není to populární myšlenka, spousta lidí pravidelně vyměňuje možnost archivovat několik let neznámá vína za dvacetiprocentní slevu a obecně se považuje odhad správného času k otevření lahve za jednu ze základních kvalifikací vinného konzumenta. Vždycky jsem oceňoval italské denominační předpisy, které poměrně volně stanovují sklepní procedury, ale striktně říkají, že některá vína se nesmí prodávat dříve než 24 nebo 36 měsíců po sklizni. A ano, všichni závidíme le vinařům, kteří mohou prodávat čerstvě nalahvovaná vína za 100+ EURO už rok po vykvašení… Číst dál
Úvodní fotka prozrazuje, že štěstí se na mě upřímně usmálo. V pondělí dopoledne mi spedice naložila paletu vína v toskánském Montepulcianu a v úterý v 11 jsem ho měl složené v předsíni. Z vinařství ke mně přímo a bez překládání, lahve ještě byly po otevření krabice studené jako ze sklepa. Oproti nabídce 95. Skleničkovy bedýnky je na fotce navíc Riserva 2017 (vzorek zdarma na ochutnání) a Magnum Riserva 2015. Slíbil jsem rozvoz po 26. dubnu, ale v úterý odpoledne jsem stihl zabalit a poslat poštou část mimopražských bedýnek. Prahu chci rozvézt do konce týdne. Číst dál
Kromě zpráv, kterými nás bohatě zásobovala média v úterý a ve středu, chci doplnit ještě tři: v úterý jsem strávil další hodinu u zubaře a nová provizorní výplň mi konstantně v puse přidává středně intenzivní minerální chuť. Je to jako přisypat si do vína cement. Víno piju spíš víc, ale vyhýbám se degustaci nových vín a psaní poznámek. Druhá zpráva je naopak dobrá, ve středu na Petříně rozkvetly mandloně (úvodní fotka). Mám to z druhé ruky, ale připomíná mi to, že bych si měl po padesáti letech znova přečíst Strašidlo Cantenburské. A do třetice, poslední lahev Vino Nobile 2014 z Gracciana naléhavě připomíná, že jsem úplně bez červených vín a měl bych s tím něco udělat. Číst dál
Před rokem jsem nabízel jen jednu Riservu (Elzana) s tím, že klasické Carmignano je lepší. Letos se role trochu vyměnily: Carmignano 2017 má výraznější třísloviny a potřebuje ještě půl roku ležet (trpělivost nepatří k největším přednostem pana Skleničky). Nadchlo mě jednodušší, ale krásně pitelné Barco Reale, víno z mladých výsadeb, které vinař ještě nechce do klasického Carmignana. Dnes tedy rychlý pohled na dvě Riservy pojmenované podle místních vinic: Elzana a Montalbiolo. Číst dál
Italský víkend mi začal tím, že jsem v MAKRO koupil půlkilovej bochník bílýho italskýho chleba. Většina mi ztvrdla, což je ideální na topinky. Přikoupil jsem květináč bazalky a umixoval hrnek zeleného pesta. Bazalka, parmazán, piniové oříšky a oliváč (plus česnek). Spousta rajčat nasekaných nadrobno. Pizzu z Oasi Verde to nenahradí, ale spolehlivě to zahání podzimní chandru a stesk.
Jak shrnout první dojem z ochutnávky nového Carmignana? Podruhý už to není překvapení, což je jen variace na známou pijáckou průpovídku (není nad první napití). V porovnání s loňským prvním dovozem se zdá, že ročník 2015 byl i v Carmignanu vyjímečný, ale základní dojmy a vlastnosti zůstávají beze změny.
Čaulidi, omlouvám se za delší pauzu. Pro mě byla ukrutně dlouhá, protože to jsou už téměř tři týdny, co jsem neměl víno. Po třinácti dnech střevních potíží, kdy jsem téměř nejedl, jsem dostal prášek a do druhého dne potíže zmizely. Hned další den jsem dostal typické příznaky únorové chřipky a poukázku na Covid test zadarmo. Na koho jiného by ta nemoc měla skočit, když ne na člověka, který shodil sedm kilo… V pondělí jsem byl na testu, další dny ukáží, jestli to byla chřipečka nebo něco lepšího. Po pěti dnech s Paralenem a s pocením v horké vaně se cítím skoro zdravý, takže jsem konečně otevřel první víno z nové zásilky z toskánské Fattoria Ambra. Číst dál
Přesně rokem jsem tady nabízel toskánské Carmignano z vinařství Fattoria Ambra. Propagoval jsem je tím, že poslední dva ročníky jejich základního vína Carmignano Santa Cristina in Pilli 2015 a 2016 dostaly nejprestižnější italské vinařské ocenění. Tre Bicchieri (3 skleničky) uděluje každoročně ročenka Gambero Rosso nejlepším italským vínům, s malinkou nadsázkou se dá říct, že pro tenhle diplom by italští vinaři vraždili. Letos vyhlašuju nabídku Carmignana o několik týdnů dřív, takže zatím nevím, jestli nový ročník získá nějakou cenu. Spolehnu se na loňskou zkušenost, Carmignano Santa Cristina (za 360 kaček) pro mě bylo červené víno s nejlepším poměrem kvality a ceny za mnoho let. Číst dál
Dostal jsem dárek. Před lety jsem prodal kamarádovi lahev a teď mi ji vrátil jako dar. Když někdo po letech napíše poznámky o víně, které jsem kdysi dovezl, často závidím, protože dotyčné víno už nemám. Většinou se všechno rozprodá během několika měsíců. Když musím řešit, jestli prodat nebo zapřít lahve, které jsem si schoval pro sebe, většinou je prodám s tím, že aspoň budu mít důvod přivézt nové. Potom někdy trpím nad chválou, když někdo otevře deset let staré víno a píše nadšené zprávy. Číst dál