Předchozí ročník jsem měl tady před jedenácti měsíci. Luštím staré poznámky a vidím, že 2024 je lehčí než 2023. Před rokem jsem psal, že 23 je těžší než moje milované Spoletino od Perticaie, ale současné Trebium je naopak lehčí než byla poslední Spoletina, je úplně jiné. Jsem nadšený, leč popořadě. Číst dál
Na Sagrantino nepřijde řeč příliš často, tak jednou za pět roků. A když už přijde, vždycky si vzpomenu na citát z oblíbené detektivky: „Kdybych měl sníst hřebíky, nesnažil bych se je rozkousat. Spolykal bych je celé.“ Už si ani nepamatuju, kdo to napsal (asi Rex Stout), ale přesně to vystihuje odrůdu Sagrantino. To je modrá odrůda, bohatá na kyseliny i taniny, a na sluncem rozpálené půdě Umbrie dozrává do vysoké cukernatosti. Patnáct procent alkoholu je spíš minimální výsledek. Číst dál
13. ledna jsem tady měl poznámky o Chianti z Castello di Meleto a už je tady další vzorek. V lednu to pro mě bylo úplně neznámé víno, ale když jsem v sámošce v Colle Val d’Elsa viděl jméno Meleto znova, secvaklo mi. Poznámky o vinařství byly už v lednovém textu, tak pojďme rovnou na degustaci. Borgaio v názvu naznačuje, že půjde o vyšší kvalitativní řadu, ale první dojem z degustace je jen větší líbivost. Číst dál
Dvakrát Umbrie, dva nákupy v toskánské Torritě di Siena cestou z Montepulciana. Už jsem psal, že v Torritě je sámoška se zajímavým výběrem umbrijských vín. Je to blízko hranice s Umbrií, dlouhá léta tam kupuju Spoleto od Perticaii a posledně jsem zkusil i totéž od Antonelli. Byla to jen zvědavost, až doma jsem zjistil, že Antonelli má v Cernilliho ročence ** (maximum jsou tři) a že má úplně senzační Trebbiano Spoletino. Letos jsem zkusil aspoň červené Montefalco. Číst dál
Po chlubivém postu s toskánskými víny tří špičkových výrobců z vymazlené vinotéky v Montalcinu zpátky do všedního kolotoče náhodných objevů z italské sámošky. Není důvod ohrnovat nad tím nos, v toskánském supermarketu běžně koupíte Tignanello, Sassicaiu i Brunello od Banfi. A začnu vínem od Marchesi Antinori. To jméno je pevně spojené s Toskánskem, Pietro Antinori stál postupně u zrodu ikonických vín Tignanello, Sassicaia i Ornelaia, v Toskánsku má nejmíň osm vinařství. A kousek na jih, v Umbrii, má panství Castello della Sala. (Na úvodní fotce je pohled zdálky na město Orvieto včetně chrámu, o kterém bude hned zmínka v textu.) Číst dál
Úvodem samé dobré zprávy: zásilku Vino Nobile z Gracciana jsem přivezl a rozeslal za šest dní a bleskově se vrátil do Toskánska. Těšil jsem se jako nikdy, po studené zimě mi majitelé domu nabídli, ať zůstanu i na květen, zrovna když se moře ohřálo a slunce začalo pálit. Hned v neděli byl úplněk. Focení úplňku a toskánských panoramat mi krutě nevyšlo, ale za to mám pár fotek z čekání na úplněk, jako je ta úvodní z Querceta (Montecatini VC). Číst dál
V Toskánsku je ve středu už třetí den v řadě s teplotami přes dvacet stupňů. Po náročném víkendu v Montepulcianu si lížu rány, vystavuju se slunci a nic nedělám. Slíbený fotoreport z cesty domů údolím řeky Orcie jsem zatím zavrhl, protože v ostrém slunci na balkoně nejde upravovat fotky, nejsou vidět detaily. Třeba dnešní úvodní obrázek. Město Sinalunga, focené od supermarketu, kde pravidelně nakupuju umbrijská vína. Italské supermarkety mají decentralizovaný nákup a Sinalunga leží u hranice Umbrie, takže už vím, že tam mají slušný (a levný) výběr z blízkých okresů. Perticaiu jsem tam koupil už nejmíň potřetí, mají novější ročníky než český dovozce. Jestli se věž nahoře kácí trochu doprava, tak za to může dvojí účaří. Jedno je vertikální, ale druhé představuje zebra na silnici, která má tvar výseku z kružnice a bohužel není kolmé na vertikální osu. Už jsem si zvykl, že se mi na obrázcích kácí věže a lahve, ale klopená silnice mě na fotce rozčilovala. Vot tak. Číst dál
Třikrát jsem přivezl vína z orvietského vinařství Palazzone. V kovidových dobách zájem o víno poklesl a Palazzone jsem musel přestat vozit. Je to jeden z následků Covidu, které mě stále mrzí. Mohl bych se rozepisovat o tom, jak velkou roli při koupi vína hraje image regionu, ale bylo by to marné. Už jsem o tom několikrát psal, včetně historek o italských somelierech, kteří v Čechách prezentovali Umbrii jako region červených vín, protože je to jistější a Češi to tak chtějí… když jsem tehdy s Italem vyjádřil nesouhlas mírnými slovy, někteří vinaři v Orvietu by s Vámi možná nesouhlasili, Ital se zarazil: Aha, vy jste tam byl? No ale máme tady vynikající Sangrantino… Za sebe jen dodám, že Sagrantino je velmi pozoruhodná odrůda, ale není pro každého. Je to něco jako Iron Man pro vytrvalce. Číst dál
Budu se opakovat, ale budu se opakovat rád, protože Trebbiano Spoletino z vinařství Perticaia je moje velká radost. Znám je z jedné degustace v Perugii v létě 2012 a od té doby jsem Trebbiano Spoletino vyhledával. Odrůda je místní mutace Trebbiana a pěstuje se na asi padesáti hektarech v okolí umbrijského městečka Spoleto (možná je to už dnes větší plocha, cituju zpaměti staré informace). Pro mě je to manifest oddanosti k místní tradici: když vidím, že si některé vinařství dává tu práci a na pár hektarech pěstuje polozapomenutou archaickou odrůdu, je to pro mě přesvědčivější než vroucí marketingové formulace o věrnosti tradici, ručním sběru a oddané péči o každou rostlinku. Číst dál
Když teď noc trvá šestnáct hodin a těch zbývajících osm taky není žádná sláva, napadá mě, že česká zima je jednou z vyjímek Boží vševědoucnosti: copak by Bůh nedal lidem zimní spánek, když ho dal medvědům, jezevcům i ježkům? Dával jsem si pozor, abych v srpnu v Umbrii nenadával na čtyřicetistupňové teploty už v jedenáct dopoledne, proto teď můžu bez výčitek svědomí vychutnávat dvě umbrijská vína. Ve skutečnosti mi byla srpnová vedra docela příjemná, zlých bylo jen šestnáct hodin za volantem cestou zpátky. Zabíjel jsem ten dlouhý čas analýzou známého čtyřverší Roberta Gravese o úzkém moři Smrti a po nějakých čtyřiceti letech jsem konečně vyluštil smysl. Číst dál
V pondělí jsem napsal text o stojedenáctých bedýnkách, tentokrát z italského Orvieta, našel si v chladničce víno a šel na zahradu vyfotit lahev. Venku drobný deštík a sychravo. Teploměr ukazoval patnáct stupňů, ale bylo zataženo, sychravo, hnusně. To je jedna z nejdebilnějších věcí v životě. Schraňuju si lahvované vzpomínky na léto a když je otevřu a koukám oknem na zmoklou zahradu, na monitoru mi svítí zprávy o počasí z místa, odkud jsem se před třemi týdny vrátil. Cecina, Toskánsko – dnes jasno a 25 stupňů. A celý týden to bude stejné. Dnes pár fotek ze srpnové Umbrie. Číst dál
Dnes je v Itálii Ferragosto a to je den jako stvořený k tomu, abych vysvětlil, kde se vzalo přísloví o pečených holubech, které člověku létají do huby! Bydlím na vesnici a minulou noc se nedalo spát. Psi vyli celou noc bez přestávky jako šílení. Úplněk míváme každý měsíc, ale takový blázinec nikdy. Vysvětlení přineslo brouzdání po italských webech. V pondělí 15. srpna je (v Itálii) svátek Nanebevzetí Panny Marie, italsky Ferragosto. Zatímco my už jsme několikátou generaci bezvěrci, udržování tradic a svátků převzala příroda a domácí zvířectvo. Není to zas až tak moc divné, tradice je dlouhá: křesťanské Nanebevzetí se dříve slavilo z rozhodnutí římského císaře Augusta (Feriae Augusti, odtud Ferragosto) jako svátek ukončení sklizně. Naše dožínky jsou později, ale Italové mají sklizeno už v srpnu. S tím souvisí i slavné sienské Palio a další lokální oslavy. A teď pozor, protože všechno souvisí se vším, typickým jídlem Ferragosta jsou pečení holubi :-)
