Třikrát jsem přivezl vína z orvietského vinařství Palazzone. V kovidových dobách zájem o víno poklesl a Palazzone jsem musel přestat vozit. Je to jeden z následků Covidu, které mě stále mrzí. Mohl bych se rozepisovat o tom, jak velkou roli při koupi vína hraje image regionu, ale bylo by to marné. Už jsem o tom několikrát psal, včetně historek o italských somelierech, kteří v Čechách prezentovali Umbrii jako region červených vín, protože je to jistější a Češi to tak chtějí… když jsem tehdy s Italem vyjádřil nesouhlas mírnými slovy, někteří vinaři v Orvietu by s Vámi možná nesouhlasili, Ital se zarazil: Aha, vy jste tam byl? No ale máme tady vynikající Sangrantino… Za sebe jen dodám, že Sagrantino je velmi pozoruhodná odrůda, ale není pro každého. Je to něco jako Iron Man pro vytrvalce.  

Abych úvod zkrátil, našel jsem v chladničce deset let staré Orvieto Classico z Palazzone a řekl si, že se ještě jednou pokusím vykřesat jiskru. Jestli bude marné, tak další pokusy o dovozy z Orvieta vzdám, jestli bude dobré, tak uvidíme (tak to vzdám až za rok). Pár faktů: Orvieto Classico se vyrábí už 2500 let jako směs pěti bílých odrůd na sopečných vyvřelinách kolem etruského města Orvieto. Ty odrůdy jsou Procanico (=Trebbiano), Grechetto, Malvasia, Verdello a Drupeggio, v případě Palazzone poslední Drupeggio chybí. Campo del Guardiano jsem si zamiloval při jedné degustaci v Perugii v červnu 2012 pro robustnost, mohutnost. Bylo to maskulinní, zároveń docela jasně dělané v nerezovém tanku. Žádné sklepní čarodějnictví, jen hrozny a pár měsíců ležení v tanku na kvasničních kalech. S velkým překvapením jsem o několik let pozdějii zjistil, že starší, deset let naleželé Campo del Guardiano se může překlopit do naopak feminního, jemného a elegantního vína s květinovými aromaty. Nemám návod na to, jak dlouho čekat na tu proměnu, ale bylo to doslova jako přeměna larvy v motýla. A na podzim 2021 jsem na návštěvě ve vinařství zjistil, že stejné kouzlo umí i základní Orvieto Classico 2011, které jsem kdysi dovážel za 270 kaček. V mém věku už by bylo marné archivovat bílou nerezovku deset let, ale Orvieto Classico to umí…

Campo del Guardiano 2014, Palazzone
Ve skleničce je zlatožlutá barva, plná a přitažlivá, dlouhé mosty na stěně sklenky. Na nose to je něco mezi mosaznou klikou a babiččinou sbírkou sušených bylin, jsou tam i zralé hrušky. Sevřený projev nedovoluje to popsat jako polštář naplněný lučními bylinami, ale je to hodně zralé, bylinné, a krásně čisté. V jistém ohledu to připomíná domácí autentické milerky školené rok na kvasničních kalech, ale projev je širší a elegantní. V chuti je slušná kyselina, je to úplně suché a první dojem je svěžest, hned za tím jde zralé ovoce (zase hlavně hrušky a jablka až do křížal), lehký projev a střední plnost. Bylinkově čajový projev zase připomíná dávnou Svatošovu žernoseckou milerku z roku 2014, je to trochu starosvětské, ale krásně jemné, čisté a elegantní. (A je to úplně jiné než to bylo v roce 2015 nebo 2016, kdy jsem to kupoval.) 13,5% alkoholu. Víno si ještě drží svěžest a energii, za mě bude na vrcholu možná za pět roků. Podle staré objednávky vidím, že mezi čtenáři blogu může být nanejvýš několik lahví, ale těm mladším radím ještě rok nebo dva počkat s otevřením. Nejspíš je to nějaké dávné etruské čarodějnictví, možná výše zmiňované sopečné vyvřeliny jako podloží vinic, prostě nemám žádné vysvětlení pro to, že klasická bílá nerezovka se dokáže vyvíjet přes deset let, ale Campo del Guardiano to dokáže.