O čem sním, když náhodou spím

Nouzový stav pokračuje a lidem zavřeným doma hrabe. Zkouším pít víno a ještě několik dalších věcí, které si raději nechám pro sebe. Banksy pracuje doma (a jeho manželka to nesnáší). Někdo si dělá pořádek v knihovně (Roztřídil jsem si knihy na ty, které jsem nikdy nečetl, ty, které nikdy číst nebudu a ty, které bych býval raději nečetl, Beck).  

Jindřich Šídlo oznámil, že na místě pražského pomníku Koněva bude stát pomník bratří Mašínů, a čtenáři Parlamentních listů chytli amok. Ale když mám jít večer spát, všechny tyhle zábavičky mi připadají plytké a neuspokojivé. V pondělí mi Facebook připomněl, že (právě dnes) před třemi lety jsem si dával zmrzlinu s San Gimignanu a poprvé se sešel se Stefanem Grandim. V jeho domě jsme ochutnávali jeho Vernacciu. Potom jsem to víno několikrát přivezl a myslel si, že to tak bude nafurt. Před rokem Stefano prodal vinice a udělal si důchod. Já bych si měl najít nového dodavatele Vernaccie, ale díky laskavé péči naší vlády nesmím za hranice. Mimochodem, to víte, že slovo bezpečí znamená stav bez péče, tedy osobní samostatnost, kdy o vás nikdo nemusí pečovat? Jazyk je nástroj myšlení a proto je dobré znát svoji řeč (a učit se další řeči).

Věcně vzato to není žádný problém. Starám se dvaadevadesátiletou matku a udělat si týdenní výlet do Itálie je prakticky vyloučené. Nemůžu nikam odjet a paradoxně o to víc mě sere, že (navíc) ani nesmím. Je to horší než za socíku, protože tehdy jsem žádnou cizinu neznal. Dnes jsem na tom z praktického hlediska líp, zákaz vycházení jsem přijal s tím, že si udělám Itálii doma. Ke snídani máme každý den teplé croissanty a kafe, stejně jako v Itálii. K obědu střídám pastu a pizzu. Když hrozí stereotyp, jednou týdně zařadím risotto. Teď občas dám i chřest, ale ten se přinejmenším v severní Itálii jí taky :-) Těsně před uvalením domácího vězení jsem koupil tyčový mixér a pytel piniových semínek, k dnešní večeři jsou topinky z bílého chleba se zeleným pestem, žampiony a rajčaty.

Po měsíci doma se napětí ještě zvýšilo. Na italských realitních webech jsem našel nabídky ubytování, pronájem kamenného vesnického domku dva kilometry od slavných toskánských bílých pláží na říjen za 300 EURO (ano, na měsíc) mi na náladě nepřidal. Zatím jsem matku na dva měsíce v Toskánsku nepřemlouval, hranice jsou zavřené, ale pevně věřím, že pojedu, i kdybych měl matku odvézt k příbuzným a podlézt ostnatý drát.

Francké Silvanery a ryzlinky jsou rozeslané a kromě jedné zásilky i doručené, takže jsem otevřel Hofmannův nedostatkový 2018 Riesling Sankt Martin Spatlese trocken.

Degustační poznámky budou degradované první dávkou topinek se zeleným pestem a rajčaty. To se k ryzlinku nehodí, ale nikdo nejsme dokonalý. Brčálová ryzlinková flétna a šroubovací uzávěr. Ve skleničce bledá citrusová barva, čistý a jiskrný vzhled. Na nose jasný ryzlink, čustě odrůdový, s květinovými aromaty, citrusy a broskvemi. Svěží, lehká vůně. V chuti je víno o stupeň těžší a plnější, první dojem je hodně zralé ovoce. Pěkná citrusová kyselina, malý zbytek cukru a 12% alkoholu, celkově plnější tělo. To sice odpovídá očekávání ročníku 2018, ale proti vůni je chuť trochu tlouštík – je těžkopádnější a plnější. Abych víno jen nepomlouval, má typickou německou čistotu, je středně dlouhé se zajímavým minerálním závěrem. Etiketa nic neříká o původu hroznů, takže zřejmě jde o nejlíp vyzrálé hrozny z různých vinic, tipuju na převládající křemen z Rottinger Feuerstein.

Poslední zprávy, Beppe Rigoli nalahvoval Barco Reale di Carmignano. Přepočítávám kurzy a sním o Itálii.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dokaž, že jsi člověk! *