Na konci dubna jsem kupoval milerky v Randersackeru (Franky). Při degustaci jsem se zmínil o tom, že odrůda má u nás zničenou pověst díky vysokým výnosům a socialistickému vinohradnictví. Že to bylo (a stále ještě trochu je) synonymum pro špatné bílé víno. To bylo u nás stejné, řekla moje průvodkyně, v devadesátých letech jsme s milerkou vpodstatě začínali znova. Je dobré si při tradičním českém nadávání na poměry uvědomit, že i za socíku jsme v něčem byli součástí globálních trendů.  

Nedostatek vína na trhu a snaha o maximální sklizeň panovaly v Evropě až do osmdesátých let. Změnu nepřineslo osvícení vinařů ani konzumentů, ale dovoz levných vín z Nového Světa. Ten souvisí s vyřešením technologických a logistických problémů. Nevím, koho napadlo upravit desetitunový lodní kontejner na bag-in-box, ale funguje to. Do železného kontejneru vystlaného obřím bag-in-boxem napumpujete sto hektolitrů vína a pošlete ho přes moře do Evropy. V přístavu se kontejner vyloží do doku, přijede mobilní lahvovací linka a nalahvuje 13 300 lahví vína, které obratem odjedou do okolních supermarketů. Účinky byly výrazné.

V Jižní Americe, Austrálii nebo Jižní Africe panují úplně jiné poměry, než ve staré Evropě. Vinice se smí vysazovat prakticky kdekoli, a tak je taky vysazují. Nejlépe na velkých plochách, aby se výroba zlevnila. Víno z Nového Světa bylo tak levné, že tradiční vinaři rychle pochopili, že ani s deseti kilogramy hroznů na keři nedokáží konkurovat cenou. Proto otočili a rozhodli se konkurovat kvalitou (zjednodušeně řečeno, pomáhá i moderní terroirový marketing, protože jezdit za vínem na kole do Chile nebo do Argentiny se zatím nevžilo.) Od té doby se datuje tlak na redukci úrody a na vyšší kvalitu, až do příjezdu prvních zaoceánských kontejnerů byl v Evropě vždycky nedostatek vína.

Asi před rokem jsem dostával spoustu e-mailů s nabídkami jihoamerického vína. Premiové červené z nejlepších vinic, certifikovaná biokvalita, cena 1 EURO za lahev. Podmínkou je minimální odběr 13 tisíc lahví, místo odběru Hamburk. Vlastní etiketa a vlastní značky na přání pro zákazníka jsou samozřejmostí :-) Ve čtvrtek jsem čtyři hodiny řídil a představoval si, jak tohle funguje. Bohužel nemám žádné kamarády mezi nákupčími velkých maloobchodních řetězců, ale viděl jsem to docela jasně. Vymyslím si dvě značky, například Don Carlos a Viňa Santa Simplicitas (prvních šest jmen, která jsem vymyslel pro účely tohoto textu, je už obsazeno jinými dovozci. Proto ty pitomé názvy, vše použitelné by byla žalovatelná shoda). Nechám si nalahvovat půlku kontejneru pod jednou značkou a druhou půlku pod druhou. Na dvě značky a rozdělení jednoho kontejneru pod dvě „konkurenční“ etikety jsem pyšnej, protože sledujte dál…

Kalkulace je jednoduchá. Nakoupím za jedno EURO, přivezu do Čech a prodám za dvě EURO. Za víc to nejde, protože nákupčí v supermarketových řetezcích nejsou pitomí a o podobných nabídkách vědí všechno. Supermarket dá víno na police za 240 Kč (239,90 samozřejmě, zjednodušuju). A teď nastupuje krása fíglu se dvěma etiketami. První týden můj supermerkáč zlevní Dona Carlose na polovinu. Santa Simplicitas zůstane za 240 kaček. Všichni lovci slev budou kupovat Dona Cristobala, Simplicitas si nikdo nekoupí. Od příštího pondělí skončí akce a Don C. se vrátí na 240 kaček. Do akce půjde Viňa Santa Simplicitas (119,90 Kč, nekupte to!). Všichni budou luxovat Simplicitas, Dona Carlose si nikdo nekoupí. Tak se to bude střídat týden za týdnem, dokud se obě vína nevyprodají.

Skutečná prodejní cena bude 120 Kč, protože kromě AKCE si je nikdo nekoupí. Myslíte, že někdo přijde na to, že jde o stejné víno? (Kromě nákupčích, kterým to bude jasný předem.) Jakmile se víno vyprodá, koupím nový kontejner. Není to nic povznášejícího, ale lidi to chtějí…