Cantine Arini po třech letech, fortifikáty

Třetí dávka poznámek z degustace vzorků sicilské Cantine Arini, tentokrát jen dolihovaná vína. O historii Marsaly jsem už psal před čtyřmi roky tady. Stručně zopakuju, že Marsala sice na Sicílii zdomácněla a považuje se za tradiční produkt, ale vznikla někdy kolem roku 1773 jako výmysl britského obchodníka s vínem Johna Woodhouse, který chtěl vytvořit nápodobu Sherry nebo Madeiry. Bílá vína z tradičních sicilských odrůd (Grillo, Catarratto) podstupují kratší či delší zrání v sudech a stabilizaci přídavkem vinného destilátu. Nejlepší Marsaly (Solera Vergine) jsou směsi několika ročníků, které se přidávají průběžně a lahvují se po pěti a více letech. Všechny Marsaly pocházejí ze západosicilského okresu Trapani, výrobců je jen asi dvacet.   Pokračování textu

Trentino poprvé, bubliny a tři místní modré odrůdy

Poznámky ze soukromé degustace. Dostal jsem jako vzorky průřez produkcí trentinského  vinařství Cantina d’Isera (severní Itálie, kousek nad Lago di Garda). Nezaslouženě a nevyžádaně, bůhvíproč si exportní ředitel pan Goossens po dvou letech pamatoval můj obličej i jméno. Takže opíšu pár slov o vinařství a potom vlastní poznámky o vínech. Úvodní fotka je ukradená z webu vinařství.    Pokračování textu

Cantine Arini po třech letech

V pátek jsem tady avizoval, o co půjde tento týden, a začnu rovnou se sicilským vinařstvím Cantine Arini. Pravidelní čtenáři znají, ostatní si mohou připomenout report z července 2015 tady a tady a  následně marsalské bedýnky 2016 tady. Stručná rekapitulace: rodinný podnik založený roku 1952, 30 hektarů a asi 150.000 lahví ročně. Myslím, že to je na sicilské poměry malý podnik. Sídlí přímo v Marsale a patří mezi asi dvacítku místních výrobců fortifikovaného vína Marsala.   Pokračování textu

Italská prezentace na Žofíně a Cantine Arini

Za dvoudenním výpadkem vinného čtiva je nabitý program, při pátku jen rychlé shrnutí. Ve středu pořádala Italsko-česká obchodní komora prezentaci italských vinařství v Praze na Žofíně. Tentokrát ve velkém sále, se čtyřicítkou vinařů a plnou parádou včetně hodinového Mastercalss na téma Abruzzo. Na úvodní fotce z Masterclass baronka Caterina Cornacchia představuje svoje Montepulciano d’Abruzzo. Pokračování textu

SKB 80, francouzský Vinař roku 2020 a jeho Chardonnay

Blíží se Vánoce, na stole bude ryba a k rybě patří Chardonnay. Poslední roky jsem šardonku občas nahrazoval ryzlinkem, ale letos bych chtěl na štědrovečerní stůl vrátit šardonku. A když šardonku, tak Burgundsko. V posledních letech jsem na blogu otevřeně stranil německým a italským vínům, protože ceny burgundských vín na mě působily jako repelent, ale Chardonnay chci pořídit v malé (a ne tak drahé) burgundské oblasti Montagny v Côte Chalonnaise. Pokud jde o kvalitu, výrobce jmenovala ročenka Guide Hachette Vinařem roku 2020.  Pokračování textu

Jeden ryzlink, dva ročníky

Sobota večer, to je poměrně bezpečné otevřít dva ryzlinky, zvlášť když mají 7,5 a 8% alkoholu. Erbesovu Ürziger Würzgarten Riesling Spätlese říkám soukromě Pomerančový ryzlink. Ležel 11 měsíců v tisícilitrovém sudu na kvasničních kalech a šel do lahve pár dní před začátkem sběru hroznů dalšího ročníku. Pravokořenné vinice a spontánní kvašení, potenciál na dvacet let archivace (potom by bylo nutné vyměnit korek). Strašně dobře se pije i mladé – letos jsem měl první lahev pět dní po nalahvování. Dnes to tedy bude o tom, jak se takový ryzlink vyvine za dva roky.     Pokračování textu

Život jde dál, pozdní sběr dušičkový


Nikdo neumřel a já nechci psát lítostivě, ještěže to můžu svést na datum. Selfíčko je ze San Gimignana z listopadu 2017, pravo je místní vinař Stefano Grandi (Podere Canneta). Lahev mezi námi jsme právě ručně nalahvovali kalnou, nehotovou, nekorektní Vernacciou 2017. První lahev jsem vypil tentýž den večer na laciném penzionu u Poggibonsi (dvě místnosti a cca 20 EUR za noc, heč). Byl jsem z toho vína úplně u vytržení. Navenek se projevovalo jen křídovo-vápencovým zákalem, ale byla z něj cítit energie, potenciál, živost. Dole je Vernaccia na kamenném stole v Poggibonsi vpravo, jedna z mých nejmilejších fotek.   Pokračování textu

Lehký německý kabinet a toskánská těžká váha

Pro srovnání jsem si původně otevřel dva suché moselské ryzlinkové kabinety. Poznámky o druhém ryzlinku od Schloss Lieser si zatím nechám pro sebe, přinejmenším než rozluštím základní otázku, je Kabinettstück totéž, co kabinett? S dvoukolejností německých značení a zatřídění přibývá vín, u kterých není zcela jasné, podle kterého systému jsou vlastně zatříděná. Proto se raději budu věnovat jen jednomu ze dvou, kabinetu z Urzigu.

2048 Urziger Wurzgarten Riesling kabinett trocken, Joh. Jos. Christoffel Erben
Pokračování textu

Říjnový pozdní sběr

Na konci srpna poptávala Domaine Sanguard-Guyot (Pouilly-Fuissé) brigádníky na sběr hroznů. Nabídka byla na dva týdny a plat (popaměti) něco málo přes 10 EURO na hodinu. Bertrand Celce teď měl fotku z burgundského Monthelie (nahoře), kousek od Meursaultu. Poptávka po zemědělských dělnících se zdá být veliká. Příležitost pro milovníky vína! Další čtení nedoporučuju, některé Bernardovy reporty z Burgundska působí depresivně. Aligoté 15 EUR, Macon Chardonnay 25 EUR. Omg, tam by vinaři měli brigádníkům platit 30 EUR na hodinu!   Pokračování textu

Dva kabinety z Mosely

2018 Graacher Himmelreich Riesling Kabinett**, Josef Bernard-Kieren
K otevření první lahve došlo na penzionu v moselském Ürzigu a předcházely mu úvahy typu Stojí to za to vozit domů? Někdy v roce 2014 jsem se do vinařství vypravil a přechutnal (téměř) všechno. Hledal jsem „pro sichr“ levnější vína, kdyby Stefan Erbes rychle vyprodal suché ryzlinky, což se tehdy stávalo. Tentokrát jsem nakoupil v bernkastelské vinotéce za neuvěřitelných 7,30 EURO. To je perfektní nákup pro cesťáka na hotelu, ale nijak to neodpovídá na úvodní otázku: Stojí to za to vozit domů?
Pokračování textu