Pinot Blanc escherndorfského vinaře Egona Schäffera (Franky, Německo) jsem otvíral s napětím. Jednak to byla poslední lahev z dovozu v listopadu 2018 a jednak při soukromé předvánoční degustaci padlo na jiné starší Schäfferovo víno podezření z přehnaného použití síry. Podezření jsme zapovídali s další otevřenou lahví, o měsíc později otvíraný Pinot byl v pořádku. Pokračování textu
ale tentokrát bez feminismu. V titulku je Mee Godard, francouzská vinařka korejského původu z Beaujolais. V roce 2013 koupila pět hektarů vinic a dům v Morgonu, podle na webu nalezených informací v roce 2017 přikoupila parcelu na vinici Les Michelons v Moulin-a-Vent. Morgon je hadí hnízdo beaujolaiského vinařského natur(al)ismu, pochází odtud Marcel Lapierre, Lapierrův žák Georges Descombes, Dominique Piron nebo nově tříhvězdičkové vinařství Louis-Claude Desvignes, vůbec první *** v Beaujolais podle Revue du Vin de France. V Morgonu to žije, podle některých reportů se zdá, že to je nejdynamičtější Cru Beaujolais. Pokračování textu
To si tak deset let archivujete víno v chladničce. Potom ho otevřete a za pár hodin je fuč. Když je výborné, je všechno v pořádku. Jestli bylo obyčejné nebo slabší, je to velké zklamání. Protože vás to stálo deset let v drahé chladničce a potom… nic. Pro mě silný argument proti archivaci, protože znám spoustu vín, která jsou výborná bez čekání a strčí do kapsy hodně vín s pětinásobnou pořizovací cenou i po deseti letech prvotřídní archivace. Něco jiného je, když máte možnost nakoupit přímo od výrobce deset nebo dvacet let stará vína. Většina lidí takovou možnost přeskakuje jako nezajímavou a málo vzrušující, a nadšeně nakupuje vína z anonymních švýcarských aukcí (proslulých nadpolovičním podílem padělků) nebo si sami „založí“ šest drahých lahví do sklepa a čekají, co z toho bude za deset let. I třicet let po pádu husákovského socialismu jsme národ bastlířů… stručně řečeno, archivace se hodně přeceňuje :-) Pokračování textu
Wine Spectator / AFP via Getty Images
Beaujolais má smůlu, Donald T. kolem sebe kope jako postřelený kůň. Za normálních okolností by zpráva o odchodu Georgese Dubœufa plnila titulky (přece jen to byl motor kampaně Beaujolais Nouveau), ale tentokrát mu všechnu slávu bohužel sebral Donald T. O americkém vládním návrhu na zvýšení dovozních cel potravin z EU (včetně vín) z 25 na 100% se šuškalo už dříve, ale teď to prasklo. Komentář Wine Spectatoru naznačuje, že jde o zástupnou válku, vedlejší účinek sporů mezi evropským Airbusem a americkým Boeingem. Bejvávalo, že se Shatterhandova pěst a Vinnetouova puška daly snadno rozeznat o odlišit od neurvalých způsobů a záludných zbraní zrádných Komančů a zlých loupeživých banditů, ale v zářivé současnosti to jaksi splývá v jedno. Zabití (nebo vražda?) Sulejmáního jako by smazalo rozdíly mezi dobrem a zlem (jediný rozumný závěr v Čechách udělal jeden Pirát tady). Každý fandíme tomu svému týmu už jen ze setrvačnosti, protože naši otcové a dědové byli sparťani, tak komu jinýmu bysme měli fandit? Pokračování textu
Na konci ledna přijede do Prahy moselský vinař Stefan Erbes (Gault & Millau ***), v pondělí 27. ledna uspořádáme Winemaker’s Dinner aneb Večeři s vinařem v pražském restaurantu Argument (Bubenečská 19, Praha 6). Většina čtenářů blogu jeho vína zná ze Skleničkových bedýnek i z dřívějších večeří, takže místo motivačních řečí vypíšu rovnou menu: Pokračování textu
Život není peříčko! Pod stromečkem byl Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, a abych nepřišel o (nezaslouženou) dobrou pověst náročného čtenáře, rozhodl jsem se knihu dočíst i poté, co jsem s vypětím všech sil přečetl první tři díly ze sedmi. Byl to boj o každou stránku a úlevu přinesla až závěrečná selanka, kdy hrdinové očividně spěli ke smrti. Dočetl jsem jen díky pověsti knihy jako Velkého Románu o okupaci 1968. Nechci si hrát na Paliva, ale otravují mě knihy, které v každé kapitole napřed vytyčí tézi, poučení, a potom k ní doplní příběh tak, aby tézi potvrzoval. Duše má povahu příběhu (nikoli teze) a já jsem vyrostl na knihách Škvoreckého. Jeho popisy české reality ve Lvíčeti a Miráklu můžu číst pořád dokola, protože mi svoji tézi nevnucují, zůstává nevyslovená, a každý čtenář si z četby může odnést jiné poučení (kdyby tedy poučení bylo to, co čtenář hledá). A navíc miluju vyprávění a dobré vypravěče jako je Škvorecký. Es muss sein! Pokračování textu
Šťastný nový rok všem! O Vánocích a podobných velkých příležitostech sahám pro osvědčená vína. Letos jsem dopíjel zbytky Carmignana, Berthenetovy Premier Cru z Montagny, Erbesův Mosel Sekt Brut 2015 a vůbec nízkovoltové ryzlinky. O tom není moc důvod psát, vesměs to byla vína ze Skleničkových bedýnek, na blogu dostatečně popsaná (ledaže bych chtěl popsat web tím, jak moselský sekt 2015 zvolna odchází a 2016 nazrává, aby ho nahradil). Samozřejmě se mezi známá vína vmísily i nové vzorky, dnes poznánmky o několika z nich.
Ryšák 2018, Jaroslav Osička
Pokračování textu
V předvánočním týdnu jsme doma sjeli soukromou degustaci bílovického vinařství Jaroslav Osička. Díky mixu pracovního a soukromého vypětí mělo dvacet vzorků klasické zdravotní následky, jako podobné večírky mívají. Před lety propagátoři nesířených, naturálních a jinak správných vín občas užívali argument, že „po nesířeném víně nebolí hlava,“ ale kocovina nedbá na síru:-) Pokračování textu
Dva dny před Vánocemi jsem bez internetového připojení, takže jen stručně: děkuju všem čtenářům za zájem a podporu a přeju klidné a šťastné vánoční svátky.
Klídek, pohoda. Dnes to bude jen takové plácání, nic vážného. Leda až nakonec. Díl první, Slovan všude bratry má: Francesco Annibali vychválil italskou restauraci odhadem někde v Collio, napůl cesty mezi slovinskou Vipavou a Terstem. Vlastně na tom není o moc víc než slovanský název restaurace, Devetak 1870. Možná si Italové myslí, že jde o nějaký slovinský kulinářský temín, ale my délesloužící poctivci, kteří jsme to neusimulovalí na modrou knížku, my víme svoje. Pokračování textu
Když jsem přechutnával Kočaříkova vína na Praha pije víno, obdivoval jsem preciznost a čistotu. Teď jsem dostal darem jeho Pinot Noir 2018, odhadem základní Pinot, a obdivuju zase. Podle mých (nespolehlivých) vzpomínek je to o třídu níž než Kočaříkův Pinot Novosady a další pecky, ale sud je tak perfektně použitý, že jsem si lámal hlavu, jestli to popsat jako barrique nebo ne. Po letech přebarikované Moravy to myslím jako uznání, Kočaříkův Pinot je ze sudu lehce oxi, zaoblený, ale bez agresivních taninů. Navrhuju nový marketingový termín, vedle „bez přidané síry“ by se mohlo uplatnit i „bez přidaných taninů“ (a v tomto případě mám na mysli i jen přirozené taniny z dubových sudů). Pokračování textu
Zlatožlutá barva, ve vůni oxidativní, trochu jablíčkové se zralými citrusy, dost bezové a zemité. Už z toho výčtu je zřejmé, že vůně působí hodně zrale. V chuti zase ovocná zralost, žluté ovoce, ryngle a jablka, vyšší koncentrace (chutná až likérově sladce, ale na etiketě je psaných jen 12,5% alkoholu). Slabší kyselina, i přes nový ročník působí poměrně nazrále. Žádná divočina, je to seriózní jako banka Na Příkopech. Úplně dokonalé víno, kterému chybí pár gramů kyseliny a svěží citrusové aroma. Co to je? (Nápověda: tagy :) Pokračování textu