Úvodem dvě dobré zprávy: Vino Nobile 2020 je už teď dobře pitelné (to neznamená, že se nebude zlepšovat, ale když jsem otevřel lahev tři hodiny po vyložení palety, neshledal jsem žádné překážky) a je výrazně lepší, než Rosso 2022. Sice jsem psal, že Rosso z Gracciana je docela dospělé víno a tak, ale v přímém srovnání je rozdíl jasný: za mě je Vino Nobile velké víno. Před rokem jsem musel nakoupit větší než obvyklou zásobu vín z Gracciana na sklad a rozhodl se pro Vino Nobile. Díky tomu se z něho stalo moje domácí víno neboli vino de la casa. Bylo vždy poruce a nebál jsem se ho otvírat, a na kvalitu (i kvantitu!) se snadno zvyká. Ročník 2019 byl zpočátku trochu moc kořenitý, drsný a živý a až teď na jaře začal být přístupnější (možná v tom hrálo roli to, že jsem si na něj zvykl). Ročník 2020 lahvovali v prosinci 22 a na konci května se jeví elegantnější a přístupnější, než devatenáctka před rokem. Může to znamenat kratší vývoj dvacítky, ale devatenáctka je už vyprodaná a tak mě její dlouhověkost nemusí zajímat.   Číst dál →

Na etiketě Rosato 2014 je ještě 13,5% alkoholu, v poznámkách mám Rosato 2018 s 12,5% alkoholu. Ve skutečnosti nejsou toskánská rosé se 14% alkoholu žádnou vyjímkou a rovnou dodám, že mě nebaví. Do aktuální toskánské bedýnky jsem rosé zařadil jen kvůli pestrosti a zbyla na mě jediná lahev. Byla to chyba, ale kdo mohl tušit, že Giuseppe Rigoli udělá lehké rosé s 11,5% alkoholu?   Číst dál →

Čtvrteční dlouhé čekání na náklaďák se zásilkou vín mi vynahradily první zprávy, přišel jsem o stresy spojené se sledováním hokeje. První prohlídka odhalila nevídanou věc, letošné rosé ze Sangiovese čili Rosato di Toscana má pouhých 11,5% alkoholu. Jsem zvědavý, ale první den otvírám základní Rosso di Montepulciano. Obvykle do něj jdou hrozny z mladých vinic, které se ještě nekvalifikují na Vino Nobile. V roce 2015 pro mě bylo Rosso rozhodující při úvahách o dovozu, po degustaci asi desítky vinařství jsem usoudil, že Rosso z Gracciana je nejlepší nebo alespoň nejlíp pitelné a nejvíc se blíží úrovni Vino Nobile. Přesto jsou kvalitativní (i cenové) úrovně poměrně jasně dané a kdo z účastníků aktuální toskánské bedýnky si otevře současně trojici Rosso – Vino Nobile – Riserva, ten dostane jasný příklad toho, co jsem tady nedávno psal o tom, že v celé Evropě už vinaři jasně definují kvalitu ve třech krocích.   Číst dál →

Rád bych byl úplně objektivní, ale mám jednu slabost a tou je Sangiovese. S dobrým Sangiovese je to jako s návratem domů. Přináší mi uklidnění, pohodu a spokojenost. Uvědomil jsem si to teď s první napitím. Chtěl jsem si napsat první dojmy a nenapsal jsem nic, ale cítil jsem se náramně spokojeně.   Číst dál →

Zima se vleče a konec je v nedohlednu. Lovím v chladničce staré lahve, u Pergolaii jsem původně očekával příležitost napsat něco ošklivého. Poslední návštěva ve vinařství v červnu 21 byla trochu zklamání. Dozvěděl jsem se, že po výměně enologa se razantně změnila příprava Pergolaie. Kdysi jsem ji miloval, bylo to netypické, lehké Sangiovese. Nový enolog někdy kolem roku 2019 změnil způsob přípravy a Pergolaia se překlopila do podoby mohutného, robustního vína. Ale starý ročník příjemně překvapil.   Číst dál →