Být Hamlet someliér a zeptat se ho dvořani, Co to pijete, princi? mohl by odpovědět stejně: slova… slova! To téma bylo ve vzduchu, během jednoho týdne jsem přečetl texty se společným jmenovatelem od Winepunka, Matta Kramera i Jamieho Goodea. Chuť není nic, kontext je všechno! Ale pro mě ne tak docela…      

A to jsem se na Skleničkově blogu už před sedmi lety zastával příběhů: víno potřebuje příběhy, potřebuje kontext. Bez znalosti krajiny, jídla, sousedů a kultury vůbec nelze rozumět vínu, psával jsem. Bytí má povahu příběhu – to jsem nenapsal já, ale biolog Stanislav Komárek. Ale přesto, kontext není všechno a nemůže přebít nebo nahradit senzorické vlastnosti. To bysme víno nemuseli vůbec pít – stačilo by denně přečíst vybraný blog :o) a to nijak nepřeháním a nedomýšlím cizí myšlenky do absurdity. Některé myšlenky ostatně ani nepotřebují moc domýšlet.

Kamarád – hudebník kdysi tvrdil, že svou hudbu vlastně nepotřebuje hrát. Stačí mu, že ji složil a zapsal. Provedením, hraním, se to už může jen pokazit. Nejlíp mu jeho hudba hraje v hlavě. Slyšet ji nepotřebuje a je přesvědčený, že hudba existuje i bez toho, aby ji  někdo hrál.

Z otravného brnkání na jednu strunu se může stát oblíbená muzika, když si necháte vysvětlit, že to není otravné brnkání, ale autentická africká hudba, kterou s XYZ nahrál Ry Cooder a dostal za ni Grammy :o) Máte to s vínem podobně? Že ne???

To je Lojzovo, dělá teď biovíno! půjčil mi před lety na horńáckých slavnostech kamarád petku s vínem. Napil jsem se, ale moc mi to neřeklo. Co je to za odrůdu? ptám se. To máš jedno, je to bio! hlásil veselý someliér. Už jsem o tom psal, pro jistý okruh lidí to bylo příznačné.

Je tak snadné nadchnout se pro nějakého vinaře a jeho příběh. Rodinný podnik, žádná chemie, minimum síry. Taky nízké výnosy a spontánní kvašení, neobvyklé sudy a k tomu nějaká specialita, třeba málo známá odrůda nebo amfora zakopaná někde v Toskánsku (Znojemsku, Polsku… :o) Spíš než o technický list vína jde v těchto příbězích o to, jak by to mělo být. Jenže co když ten úžasnej příběh neznáte a víno vám prostě nechutná? Je důležitější samotné víno nebo příběh?

Teď o slovech z jiného pohledu :o) Hořely by vášně kolem Autentistů, kdyby se původní spolek pojmenoval třeba Víno94? Myslím, že ne: rozkol Autentistů je podobný mnohokrát vyzkoušenému modelu rozpadu vesnické countryové (heavymetalové, rokenrolové atd.) kapely. Když si v devadesátých letech jeden ze zpěváků skupiny Zelenáči založil vlastní kapelu s názvem Noví Zelenáči, vyvolalo to drobné rozbroje, mnohem horší by bylo, kdyby odešel i s názvem a zažaloval původní kapelu, aby jí zabránil používat starý název. Prostě jsme měli dvoje Zelenáče, staré a nové. S Autentisty to tak nejde, protože název se a priori vymezuje vůči všem ostatním v oboru – dělí ho na Autentisty a Neautentisty, takže dvojí Autentisté prostě nemůžou být (Noví Autentisté by byl zábavný oxymoron). Laskavý čtenář ať sám posoudí, jestli je to (viděno optikou současného sporu) dobře nebo špatně. Kdyby místo Autentistů nesl spolek název (například) „Návrat ke kořenům“ nebo jen C42, možná by boj o něj nebyl tak urputný. Pohádky o sudičkách nás učí, abysme o tom přemýšleli už nad kolébkou.

Ale zpátky k vínu: říká se, že ve víně je pravda. Ve víně, ne ve slovech nebo příbězích, které víno dovysvětlují. Ty si každý vypravěč upravuje podle svého rozpoložení. Jen ve víně samém je pravda.