Konec turistické sezóny v Itálii poznáte podle několika věcí. Nejtypičtější je, že v sezónních letoviscích vypnou parkovací automaty. Italové jsou chytří, nebo aspoň dost chytří na to, aby nedělali pakárnu sami sobě (na rozdíl od našinců). Najdou se i další příznaky. Hned po příjezdu jsem vyrazil do města na obvyklý leč zásadní nákup do COOPu. Pobavila mě chlazená pasta, Tagliatelle čtvrt kila za 0,50 EUR. Myslím, že v červenci ji neseženete pod 67 centů. Přece nebudou dělat pakárnu sami sobě, žejo :-)
Dnes to bude jen takové plkání a vytahování. Jel jsem jako Jackie Stewart, abych stihl zavíračku na farmě, kde jsem si rezervoval ubytování. Končí v šest. Stálo to za to, protože čtyři noci na toskánském kopci mě stály 120 EUR. Za to bych se na Pálavě vyspal možná dvakrát? Je to sice jen bývalá stáj předělaná na apartmán pro lufťáky, italský baroko, ale má to ložnici, obytnou kuchyni s plynovým sporákem a myčkou, chodbu a koupelnu, dohromady asi 60 metrů. Když jsem přijel, bylo zatopeno. Jsem tady trošku ztracenej, ale už si to zabydluju.
Když jsem sjel z Brenneru šusem do pádské roviny, zaléhaly mi uši tou změnou tlaku. Potápěči se mnou cítí a vědí, co se v takové chvíli dělá. Další věc, která mě pobavila, italská odolnost vůči změnám teploty. Můj otec byl v Itálii na Vánoce 1968 a nejvíc ho pobavilo, že v Itálii lehce nasněžilo. Za hodinu všechen sníh roztál, ale Italové vytáhli všechny myslitelné kožešiny, hlavně dlouhé kožichy, Dnes to samé… odpoledne ve Friuli a v Toskánsku mi teploměr ukazoval 15 až 16 stupňů, pro středoČecha lázeňské babí léto. Když jsem sjel do města, většina Italů už měla kulichy a péřové bundy.
Moje cesta do Itálie je striktně pracovní, ale povinností přibývá a ač nerad, možná si ji budu muset o den prodloužit! K tomu jedna odtažitá vzpomínka. Mluvil jsem nedávno s velmi charismatickou a krásnou dámou, která dělala průvodkyni v Itálii velkým českým cestovkám. Vyprávěla mi historku ze zájezdu, začínající slovy, to jsem tak jela v srpnu se zájezdem do Říma… nespolečensky jsem ji přerušil: uvšechvšudy, kdo může jet v srpnu do Říma? Rozchechtala se: to bylo přesně to první, na co jsem se zeptala. Byly to učitelky, který to dostaly za odměnu, jinak jet v srpnu do Říma je samozřejmě úplná pitomost.
Místní totiž v srpnu z Říma utíkají. Bloggeři, znalci, cestovatelé a obecně chytráci jezdí do Itošky mimo sezónu. Sice se brzo stmívá a cestou padají do jam, které místňáci vykopali u lesa na turisty, hladoví, protože nemůžou najít pizzerii nebo pekárnu, ztrácejí se a bloudí, ale je to aspoň zábava. Ciao ragazze!
P.S. Desetieurové Leonardo 2012 Chianti Riserva z COOPu (výrobce ve sporém osvětlení extrémně levného ubytování bohužel nepřečtu) splňuje nejvyšší požadavky kladené na víno po 1150 kilometrů dlohé cestě včetně již citovaného Italové jsou dost chytří, aby nedělali pakárnu sami sobě.