Svět vína se zdá být předvídatelný, až to začíná nudit. Už jsem přečetl spoustu článků o tom, co bude Next Big Thing a žádná Next Big Thing se stále neukazuje :o) Je to trochu jako s dětmi: dokud věří, že dárky nosí Ježíšek, je to OK. Ale jakmile vyrostou a zjistí, že Ježíšek není, nadšení se vytratí jako teplo z předsíně, když necháte otevřené dveře.

Máte to taky tak? Kdy jste naposledy zažili s vínem velké překvapení? Nemyslím tím jednu úžasnou lahev, ale objev nové velké apelace nebo rovnou nové, dosud neznámé odrůdy?      

Nezoufejte, zas tak špatné to není. Podobná chandra přichází vždycky za zimní inverze a ten celkový dojem vypil-jsem-toho-už-tolik-že-mě-nic-nemůže-překvapit je jen dočasná projekce deprese z odcházejícího slunečního svitu. Slunce se vrátilo na dráhu, na které ho bude přibývat a ve víně taky ještě zbývá dost věcí k objevování a nalézání. Samozřejmě, jestli se zajímáte jen o vína s visačkou 90+ bodů, klidně překlikněte na jinou adresu. Chcete tipy na zajímavá vína? Čtěte dál :o)

1) budete to mít těžké díku kurzu koruny. S EURem za 28 kaček se nová vína z dovozu objevují mnohem hůř než v dobách, kdy EURo stávalo 25. Každý má svůj cenový práh, kolik je ochotný vydat za zkoušku, jakou ztrátu je ochotný riskovat při objevování nového. Ten se obvykle nepohne se změnou kurzu EURa, ale to znamená, že jednak některá vína minete a jednak budete objevovat vína, která stojí o deset nebo patnáct procent míň než před změnou kurzu. Někdy těch deset procent může hrát roli. Za vzrušení z objevování nepoznaného si budete muset připlatit!

2) Barbera a Nebbiolo. Už před rokem jsem soukromě říkal, že moje volba pro rok 2014 je severoitalský Piemont. Základní Barbera se před devalvací koruny (oficiálně se tomu říká zásah ČNB) dala koupit za 150 kaček, a některé Barbery jsou fakt senzační už v základu. Loňské únorové piemontské bedýnky jsem připravoval právě kvůli tomu, a překvapil mě relativně malý ohlas. Základní Barbera už je dnes za 180, ale pořád je to červené víno světové třídy, a spolu s Langhe Nebbiolo jsou to úžasné a ještě neobjevené značky. Není to ta novináří vyhlížená Next Big Thing, která příští léto všude nahradí Chardonnay, ale věřím, že se budou stále víc prosazovat.

3) Slovinsko. Jestli to někde dobře kvasí, tak ve Slovinsku. Sám jsem tady vybubnoval hlavně vipavskou Bouři a Vipavu, ale jsou zprávy, že na poloměru padesáti kilometrů najdete nevídané množství vinařských stylů a osobností. Nedávno jsem se náhodou setkal s několika osobitými víny ze Srbska, následně získaly medaile na mezinárodní soutěži. Nejde pokaždé o vína s nízkou cenou, ale je jasné, že jde o vína z těch chudších evropských regionů.

4) Portugalsko. Evropa vyhnala Portugalce až na nejzápadnější ostroh a léta se o ně nikdo nezajímal, aspoň ve víně ne. Dnes už každý slyšel o regionu Douro a nejspíš o Portugalsku budeme slýchat a číst mnohem víc. Na rozdíl od Moravy Portugalci musí exportovat – vyrobí mnohem víc vína, než vypijí. Uvědomili si, že k úspěšnému exportu vede cesta jen přes kvalitu. Mají příznivé podmínky (pro nás konzumenty) v tom smyslu, že Portugalsko je z evropského pohledu chudá země a proto dokáží vyrábět víno za poměrně příznivé ceny. Sám mám s Portugalskem minimální zkušenosti (je to prostě daleko), ale některá vína z předvánočních portugalských bedýnek mě dostala: jestli byla dobrá na degustaci, tak na večerní popíjení byla ještě o třídu lepší. (O rozdílu mezi degustací a popíjením někdy jindy :o)

5) Střední Itálie. Co jsem napsal o Portugalsku, platí vesměs i o Itálii, a soukromě bych doporučil vaší pozornosti Marche, Lazio, Umbrii a Abruzzo. Toskánsko je díky kulturním konotacím už dávno velká značka (podezřívám některé vinaře, že z obchodních důvodů raději označují víno jako IGT Toscana než méně známým apelačním DOC, protože Toscana je značka, která prodává), ale v Itálii se ukazuje jedna zajímavá věc. Tou je exportní marketingová orientace a celkový zájem vinařů o analýzu půdních podmínek. Vede je to dvěma směry: někteří vysazují mezinárodní odrůdy a snaží se prosadit na globálním trhu víny, které takový trh hledá (Bolgheri je první a nejúspěšnější příklad), jiní zjistí, že na jejich pozemcích Merlot nebo Cabernet Franc neporoste a obrací se k místním, občas zapomenutým odrůdám. Odtud Pecorino nebo Vernaccia z Komunitních Bedýnek v roce 2012, ale Italové mají takových autochtonních odrůd stovky a bodují s nimi.

Za mě je nejzajímavější zjištění, že to není souboj Cabernet Sauvignon versus Pecorino, ale že to je vpodstatě jeden trend, dva konce jedné přímky. Napřed půda, potom víno. Když to nejde s Merlotem nebo kabernetem, najdeme zapomenutou místní odrůdu, která se jasně identifikuje s regionem, a prorazíme s ní. K tomu moderní technologie (nízké výnosy na vinici a delší ležení vína na kvasničních kalech třeba, řízenou teplotu kvašení dělá dneska kdekdo jako samozřejmost) a se spontánním kvašením dostanete víno se silnou lokální identitou a průvodním příběhem. V Itálii je podobných příkladů spousta, to jen mě baví nejvíc ty regiony uprostřed. Současný kurz dolaru bude směřovat export přednostně do USA, ale to nemusí platit na věčné časy.

Záměrně jsem přeskakoval významné a zajímavé jednotlivosti, jako třeba barikované Frankovky z rakouského Burgenlandu nebo z Maďarska. Máte nějaké další tipy na málo významné regiony, které se letos vyplatí sledovat?