Dnes dokončení pondělního textu, věnovaného čtyřem vínům z odrůdy Garnacha jako demonstraci vlivu terroir (vinice) na výsledný produkt (víno).
La Nit de les Garnatxes Collita 2016 jsou čtyři vína španělského družstva Celler de Capçanes. Všechna jsou z odrůdy Garnacha a všechna jsou zpracovaná ve sklepě stejným postupem. Všechna pocházejí ze stejně starých vinic, vysazených na pískovité půdě, na jílech, na vápencové půdě a na břidlici. Co je pro víno důležitější – odrůda nebo místo, kde vyrostly hrozny? Někteří vinaři tvrdí, že vinice jako místo původu hroznů. Ti nejlepší výrobci ryzlinku, Chardonnay a Pinotu Noir říkají, že nedělají ryzlink nebo Pinot, ale vinici. Snaží se o co nejlepší vyjádření La Tache, Romanée Saint Vivant nebo třeba Erdenského Preláta.
Jak velká část těchto řečí je marketing? Nejlepší vinice jsou rozdrobené mezi desítky majitelů a přímé srovnání bývá nemožné. Četl jsem o degustacích, na kterých se podávala například vína od všech padesáti vlastníků pozemků na Montrachetu, ale to je jednak snobská (a vrcholně komerční) záležitost, a druhak to taky neumožňuje přímé srovnání za stejných podmínek (každý vinař zpracovává bíno jinak). V Capçanes se rozhodli vzít to z gruntu, vysadili čtyři vinice najednou s tím, že z nich budou dělat čtyři vína, která umožní srovnání různých terroir. Samozřejmě že tohle je taky marketingová záležitost – těžko si dovedu představit fanouška, který koupí jen jedno víno. Tady prostě musíte koupit všechna čtyři, protože pokud jde o srovnání různých terroir a vlivu terroir na víno, tohle je as close as you can get.
O víkendovém večeru jsem otevřel první dva vzorky, Panal (písek) a Argila (jíly). Zvědavost by mě ponoukala otevřít všechny čtyři vzorky najednou, ale z první degustace s Jurgenem Wagnerem v pražském Hiltonu vím, že ta vína jsou příliš dobrá, než abych je otevřel a nedopitá vylil.
Ambaláž je střídmá klasika. Jednoduchá bordeauxská lahev, černo-šedo-bílá etiketa se zatrhávacími boxy na čtyři terroir. Pokud jde o technologii, tak redukovaná sklizeň (do 1 kg na keř), kvašení při řízené teplotě v 500 litrových sudech, čtyři měsíce v barikových sudech, platí pro obě vína. Odrůda je Garnacha čili francouzsky Grenache. Ve skleničce temně rudá barva s fialovým odstínem, prakticky stejná (písek je možná o chlup světlejší). Ve vůni růže a višně, po hodině i švestky a eukalyptus. Lehké, ovocné, příjemné a skoro pinotové (písek). Jíly a hlína jsou pocitově trochu těžší, masitě ovocné, zralejší, v ovoci spíš třešně. V chuti exotické dřevo, vyšší alkohol (oba vzorky 14,5%), štiplavé i teplé koření, i přes závěrečný nástup taninů je to hodně uhlazené. Projevem robustnější a hlubší.
Panal čili písek je v chuti lehčí, má o chloupek výraznější kyselinu, klidné ovocné tělo (třešně a višně). V závěru opět nástup koření a taninů, suchý a možná jednodušší projev než u předchozích jílů. Soukromě bych vyzdvihl písek pro příjemnější vůni a celkově nekomplikovaný projev, ale jsem si téměř jistý, že většina konzumentů by si vybrala jíly. Pro první degustaci jsem si vybral vína, u kterých tuším, co mohu očekávat. Obecně z vodozádržných půd (jíly) pocházejí robustnější vína s výraznějším ovocným projevem, z půd které propouští vodu (písky) jsou vína s lepší strukturou (to se zatím v chuti moc neprokazuje) a tenčím tělem (to je z degustace naopak zřejmé).
Kdybych měl obě vína hodnotit, v současnosti bych dával 89 / 100 bodů (písek) a 90 bodů (jíly, a ano, přesto bych soukromě dal přednost méně bodově hodnocenému). Jediná výhrada míří ke 14,5% alkoholu – tak vysoký alkohol vyžaduje jistou opatrnost. Jak jsem zvyklý na červená místa z chladnějšího severního pásma, tak vyšší španělský obsah alkoholu může způsobit ranní malátnost. Za mě to jsou obě velmi dobrá až vynikající vína. Zatím jsou příliš mladá, neučesaná, to mi brání jít přes hranici devadesáti bodů. Doporučoval jsem je kvůli srovnání vlivu půdy na víno, a to se dá provést i teď, dokud jsou mladá. Zajímavé může být i srovnání čtyř vín po několika letech.
A jedeme dál, druhý díl terroirových vín z odrůdy Garnacha. Pod číslem 3 vystupuje Vápenec (Calissa, Limestone) a s čtyřkou břidlice (Llicorella španělsky, Slate anglicky. Schieffer ryzlinkovsky).
Pokud jde o vzhled, není co řešit. Španělsko má ohnivé a ohromující barvy, tady vládne temně rudá a rozdíly mezi vápencem a břidlicí jsou minimální. Na nose už se najdou: vápenec má lehce uzenou, intenzivní a minerální vůni, trochu blumy, zatímco břidlice jde spíš do lesních tónů (jehličí a smůla), po rozmíchání do višňově ovocných aromat. Dodatečně připisuju tabákové listy a lesní plody (maliny, jahody). Když přijde na břidlici, není to žádná nuda. Vápencová Garnacha je v chuti hodně plná, kulatá, důstojná, skutečně komplexní bohatou nabídkou chutí a středomořskou kořenitou tečkou v závěru. No tečkou, ten pepřovo-paprikový závěr zůstává viset na patře pěkně dlouho :-) asi takhle: …..
Břidlicová Garnacha je takovej mazel: začíná hustou ovocnou chutí jako pohlazení srsti, dobře zakomponovanou kyselinou a vpodstatě od počátku jsou přítomné taniny. Horké a plné v těle, ovocné a komplexní, koncentrované, asi nejvíc ze čtyř potřebuje čas k rozvinutí potenciálu. Jako milovník moselských ryzlinků nejsem objektivní, tak to uzavřu s tím, že nemá cenu hledat nejlepší ze čtyř vín. Největší zábava a radost je ve srovnávání.
Kdybych měl přesto napsat bodové hodnocení, dal bych dvakrát 91 bodů / 100. Se stejnou výhradou jako ve dvou předchozích případech, ta vína ještě nejsou zralá. Na jednu stranu to usnadňuje srovnání vlivu podloží na víno, na druhou stranu to trochu strhává hodnocení níž. Za rok by bodování mohlo být k vínům spravedlivější, myslím si.
K degustaci vína mám dvě poznámky, dva základní přístupy. Tvrdím, že se učíme degustovat proto, abychom si mohli (kvalifikovaně, poučeně) vybrat to nejlepší víno, a to si potom pro sebe nakoupili. Když posílám do světa další Komunitní bedýnku, beru to jako degustační cvičení (svoje i příjemců, účastníků bedýnek). Vždycky mě překvapí, když někdo objedná stejnou bedýnku podruhé. Očekával bych, že spíš koupí karton vína, které se mu líbilo nejvíc. (Samozřejmě by nakonec každý účastník měl jiný výběr, nějaká jedinečná univerzální pravda neexistuje.) Jestli si někdo píše degustační poznámky, měl by přinejmenším některé víno vyřadit a jiné ocenit. Například tím, že objedná víc lahví.
Druhý přístup je zážitkový. Psal jsem o něm už v počátcích blogu tady, o fascinaci moravskými vesnickými košty. Ta bohatost nabídky a pestrost vzorků, radost z ochutnávání různých stylů! Lehkost a mineralita? Písek. Plnost a ovoce? Jíly. Elegance a jemnost? Vápenec. Komplexnost a koncentrace? Břidlice! Každý další účastník to bude vidět jinak a může vás upozornit na něco, čemu jste nevěnovali pozornost. Stejně jako na moravských vesnických koštech jde o sdílené potěšení – nemá cenu si to škudlit pro sebe. Tohle chce sdílet ve větší společnosti.
Čtyři Garnache z Celler de Capcanes jsou ten druhý případ. Kupovat jedno nebo dvě nejlepší vína ze čtyř nedává smysl. Když hloubáte o terroir, o vlivu vinice na víno, vždycky musíte myslet i na to, jak s vinicí a s hrozny pracují konkrétní vinaři. V tomto případě (poprvé, co mi paměť slouží) můžu podíl vinaře škrtnout. Hrozny zpracoval jeden vinař a udělal to tak, aby vyrobil čtyři vína za stejných podmínek. Písek, jíl, vápenec a břidlice. A naštěstí ta vína jsou někde mezi stupni výborná a vynikající. Klika, prostě.