Zatímco se většinová média věnují srovnání sprosté mluvy prezidenta Zemana a knížete Schwarzenberga nebo délky sukní televizní moderátorky A a televizní herečky B, milovníci vína se stejně beznadějně pokoušejí srovnávat ryzlink R s ryzlinkem S. V podstatě kvůli tomu byla vymyšlená i stobodová stupnice OIV (ta umí navíc srovnávat i ryzlinky s kabernety, asi jako Zemanovy bonmoty s délkou sukýnek televizních hereček?). Chtěl jsem dnes srovnávat dva ryzlinky, ale vzdal jsem to. Už Kozma Prutkov prorocky hlásal, že nikdo nemůže srovnat nesrovnatelné…

2012 Erdener Treppchen Riesling Spätlese trocken, Karl Erbes

Světle žlutá barva se zelenkavým podtónem, ve vůni jemně ovocné do citrusů, nezralých meruněk a jablek, trochu květin a koření. V chuti suché, svěží skoro až do perličky, s pěknou kyselinou a hned od začátku zřetelnou mineralitou, citronové a jablíčkové, kořenité. Spíš jednoduché, až do mezinárodního projevu typu „citronová minerálka,“ jen citronu je tam míň, než bych čekal, a minerality víc (tedy míň mezinárodního projevu a víc Mosely :). Už lehce nazrálé a ohlazené časem, lehké a v dobré kondici. 12,5% alkoholu.

2013 Ürziger Würzgarten Riesling Spätlese trocken, Karl Erbes

Nový suchý ryzlink, nové etikety a technologicky posun úplně jinam, ke spontánnímu kvašení a delšímu ležení na kvasničních kalech. Všechny ryzlinky si u Erbesů poleží pár měsíců v tisícilitrových sudech, ale poměrně brzo se lahvují. Tenhle ležel až do května na kalech, na prvního máje jsme v Ürzigu ještě ochutnávali kalné sudové vzorky. Už jsem o víně psal, ale jen na základě první lahve, teď konečně ho můžu srovnat s vínem vyrobeným dřívější technologií.

V barvě je to bez výrazných rozdílů, bledá žlutá citronovka. Vůně je komplikovanější, oproti „citronové minerálce“ je špinavější, zemitější a ne tak přesně definovaná. V malé skleničce začíná mydlinkovými tóny, zralým citronem a končí tabákovou mineralitou, ve velké sklenici citron přechází až lipových tónů. V chuti je středně plné s těžko posatelným ovocným projevem, suché s malým zbytkovým cukrem, kořenité (až dodává do ovoce nahořklé grapefruitové tóny) s minerálním závěrem, po pár hodinách až máslově hladkým. S předchozím ryzlinkem má společný vlastně jen břidlicově minerální závěr, v chuti je složitější a míň zaostřené, ale plnější a skvěle pitelné.

Tohle víno nebere ohled na to, jak by měl současný moselský ryzlink správně vypadat. Je sebevědomé (pravokořenné výsadby, staré sudy a ležení na kvasničních kalech, tak nějak mohly vypadat ryzlinky před sto lety?) a svébytné. Už chápu, proč na soutěži Prague Wine Trophy neuspělo (projevem se hodně liší od zažitého ryzlinkového kánonu), ale přesto se mi líbí.

Otevřel jsem obě lahve současně a první večer bych dal přednost ročníku 2012. Druhý večer už vedla třináctka. Většina konzumentů asi dá přednost prvnímu typu ryzlinku, sám taky kvůli nové 2013 citronové minerálky mezinárodního stylu pít nepřestanu, ale jsem rád, že to není jediná možná cesta.