UPS překonalo všechny rekordy a přivezlo mi z Německa degustační karton šesti vín za méně než 24 hodin od podání. Navíc je to základní šestice vín franckého vinařství Horst Sauer (z Escherndorfu), takže je jasné, že jsem se těšil (a děkuju). Předběžně to vypadá na tři blogy (Müller-Thurgau, Silvaner a Riesling), pokaždé o dvou vínech (Ortswein a Erste Lage). O franckých vínech jsem už popsal spoustu internetového papíru a dokonale jsem jim propadl, Franky mě baví stále víc. Pokračování textu
Podruhé víno od největšího sardského výrobce, po včerejším supermarketovém Vermentinu naopak vlajková loď a nejprestižnější víno vinařství (dovozce LESA). Na Sardinii jsou dvě povinné odrůdy: bílé Vermentino di Sardegna a modré Cannonau, což je francouzská Grenache. Jak se mezi nejlepší sardská vína dostal Cabernet Sauvignon je zajímavá historie, ze které bohužel znám jen pár střípků. Soukromě navíc Marchese di Villamarina řadím mezi nejlepší kabernety v celé Itálii. Snad to není přehnané, když u jeho zrodu byl vinař Giacomo Tachis, kterému v Itálii přezdívali Pán Kabernetů…
V některých věcech jsem zásadově konzervativní, že by mě i kardinál Duka pochválil. Například donedávna jsem neměl platební kartu, donutily mě až plány na cesty do ciziny. Plány teď selhaly a já místo obdivování piniového háje a mořského horizontu sedím doma. Tradiční skleničkovská odbočka č.1, piniový háj :-) Pokračování textu
Skoro týden po příjezdu otvírám darovaný vzorek Riservy 2017 z Gracciana. Četl jsem se na italských blozích hodnocení v přehledech nastupujícího ročníku, tak jsem využil příležitosti a s objednanou paletou Vina Nobile si napsal o vzorek. Podle denominačních pravidel by se snad už Riserva 2017 směla prodávat, ale vinařství to komentovalo tak, že až v létě. Upřímně, vždycky mě bavilo být první, ale s komplexními Riservami z Montepulciana mám trochu rozporné zkušenosti. Bavila mě mladá (asi jako 2017 na konci dubna 2021), ale potom se často dostala do stavu, kdy dominovala robustnost, taniny, přehnaná plnost a koření. Za dalších 6-8 let zjemnila výraz a odlehčila se, ale toho se málokdo dočká… nic pro konzumenta, který má šest lahví. Pokračování textu
Utkvělé myšlenky jsou ty, co se jako červená niť vinou dějinami antického dramatu nebo Van Goghovými malbami… nebo někdy taky jen hlouposti uklizené ve sklepě pod hromadou harampádí, které se občas dostanou na světlo a potom zlobí :-) Jedna z mých utkělých myšlenek je, že by vinaři vlastně neměli zatěžovat zákazníky archivací a měli by víno prodávat teprve tehdy, když je připravené k otevření. Není to populární myšlenka, spousta lidí pravidelně vyměňuje možnost archivovat několik let neznámá vína za dvacetiprocentní slevu a obecně se považuje odhad správného času k otevření lahve za jednu ze základních kvalifikací vinného konzumenta. Vždycky jsem oceňoval italské denominační předpisy, které poměrně volně stanovují sklepní procedury, ale striktně říkají, že některá vína se nesmí prodávat dříve než 24 nebo 36 měsíců po sklizni. A ano, všichni závidíme le vinařům, kteří mohou prodávat čerstvě nalahvovaná vína za 100+ EURO už rok po vykvašení… Pokračování textu
Středečních osmdesát minut na zubařském křesle jsem přežil s bolestmi zad a nohou od skrčenosti a doma si otevřel Vino Nobile Riservu 2015 z Gracciana. Je to podobné, jako když si dáma cestou od zubaře koupí nové botičky a koženou bundu, jde především o luxus a o to, že si ho v první chvíli stejně nemůžete užít. S novou cementovou plombou nebudu předstírat seriózní degustační poznámky. Riserva 2015 je sice luxusní, pokud jde o nabídku aromat a chutí, vysokou koncentraci i alkohol, ale stejně dobře by cestou od zubaře posloužily dvě piva. Pro kontrolu jsem si nalil z včera otevřeného Rosso di Montepulciano 2020, což je opačný konec montepulcianské kvalitativní stupnice a začátečnické víno. V tom kontrastu bylo všechno. Jednak se Rosso od včerejška sladilo, zklidnilo a zharmonizovalo (diktát pro osmou třídu na s- a z-) a jednak se jednoduchá pitelnost Rossa mnohem líp hodila k příležitosti. Sice se teď povýšeně pošklebuju podprahovým pochodům a motivacím, ale závěr napíšu úplně pozitivní: ověřil jsem si, že Riserva 2015 je už v kategorii luxusu, se všemi aromaty bazalky, eukalyptu, kávy a dlouhého, krásně štiplavého závěru, ale Rosso 2020 se druhý den zklidní a s dvaapůlkrát nižší cenou nemusím vymýšlet příležitosti, ke kterým se hodí líp než Riserva. Kyselina už je zakomponovaná a nevystupuje, třešňovo-švestkovo-malinové chutě jsou ve srovnání s včerejškem vrcholně harmonické a jednoduchost projevu by zmiňoval jen šťoural, puntičkář a narcis. Kdyby zubaři dávali Rosso 2020 z Gracciana každému odvrtanému pacošovi, chodil by k zubaři každý rád!
Úvodní fotka prozrazuje, že štěstí se na mě upřímně usmálo. V pondělí dopoledne mi spedice naložila paletu vína v toskánském Montepulcianu a v úterý v 11 jsem ho měl složené v předsíni. Z vinařství ke mně přímo a bez překládání, lahve ještě byly po otevření krabice studené jako ze sklepa. Oproti nabídce 95. Skleničkovy bedýnky je na fotce navíc Riserva 2017 (vzorek zdarma na ochutnání) a Magnum Riserva 2015. Slíbil jsem rozvoz po 26. dubnu, ale v úterý odpoledne jsem stihl zabalit a poslat poštou část mimopražských bedýnek. Prahu chci rozvézt do konce týdne. Pokračování textu
Dnes si zavzpomínám: nejen na dobu, kdy se nenosily roušky a kdy jsme mohli volně a nerušeně cestovat, ale zároveň na dobu mladosti. Byl to zlatý věk začínajícího milovníka vína, když jsem po roce 2005 každoročně jezdil na výlet do Burgundska. Dnes už bych si to sotva mohl dovolit – už tehdy mě týden v Burgundsku (včetně auta nacpaného 200 – 250 lahvemi) přišel řádově na sto tisíc. Když vzpomínám, tak to byl skutečně zlatý věk. Někdy kolem roku 2010 se už tak vysoké ceny burgundských vín vydaly na další cestu vzhůru a vyletěly úplně mimo rozsah, který obvykle sleduju a který mě zajímá. Současně mě přitahovaly další evropské vinařské regiony a postupně jsem Burgundsko nahradil Toskánskem, Moselou a Loirou, kde se i se svými příjmy ještě pořád můžu cítit jako člověk. Pokračování textu
Ve shonu s rozvozem Erbesových ryzlinků 2020 jsem úplně zapomněl na poslední ze tří vzorků nově nalahvovaných vín. Ürziger Würzgarten Kabinett je druhý velký kabinet, tedy sladký kabinet se zralým projevem. Aspoň posledních deset let to tak vždycky bylo.
2020er Ürziger Würzgarten Kabinett, Karl Erbes
Pokračování textu
Ryzlink rýnský 2018 kabinet, Lahofer
Další dárek z velikonočního rozvozu Erbesových ryzlinků, tentokrát z moravského mainstreamového vinařství. Na zadní etiketě jsou kompletní analytická data, což je milé: alkohol 12%, zbytkový cukr 5,7 gramu, kyseliny 6,7 gramu, bezcukerný extrakt 24,2 gramu. Cukernatost při sběru 21 stupňů a skutečně víno působí jako na hraně mezi kabinetem a pozdním sběrem. Pokračování textu
Kromě zpráv, kterými nás bohatě zásobovala média v úterý a ve středu, chci doplnit ještě tři: v úterý jsem strávil další hodinu u zubaře a nová provizorní výplň mi konstantně v puse přidává středně intenzivní minerální chuť. Je to jako přisypat si do vína cement. Víno piju spíš víc, ale vyhýbám se degustaci nových vín a psaní poznámek. Druhá zpráva je naopak dobrá, ve středu na Petříně rozkvetly mandloně (úvodní fotka). Mám to z druhé ruky, ale připomíná mi to, že bych si měl po padesáti letech znova přečíst Strašidlo Cantenburské. A do třetice, poslední lahev Vino Nobile 2014 z Gracciana naléhavě připomíná, že jsem úplně bez červených vín a měl bych s tím něco udělat. Pokračování textu
Další dárek z moravského rozvozu Erbesových ryzlinků. Tentokrát vinaře neznám, takže bez možného konfliktu zájmů a s možností bezohledně kritizovat. Přesto nic zvlášť kritického nenapíšu. Víno jsem otevřel k nedělní špenátové pizze (plus pancetta a moravské uzené, mozzarella a zbytky brie, grana padano a gorgonzoly, prostě co doma zbylo nesnědeno) a ukázalo se to jako dobré spojení. Víno sice nemělo vůbec italský charakter, ale působilo lehce a myslím, že půjde dobře ke spoustě dalších jídel.
Cabernet Sauvignon 2017 pozdní sběr, Vinařství Dvořáček LTM s.r.o.
Pokračování textu
