Šťastný nový rok všem! O Vánocích a podobných velkých příležitostech sahám pro osvědčená vína. Letos jsem dopíjel zbytky Carmignana, Berthenetovy Premier Cru z Montagny, Erbesův Mosel Sekt Brut 2015 a vůbec nízkovoltové ryzlinky. O tom není moc důvod psát, vesměs to byla vína ze Skleničkových bedýnek, na blogu dostatečně popsaná (ledaže bych chtěl popsat web tím, jak moselský sekt 2015 zvolna odchází a 2016 nazrává, aby ho nahradil). Samozřejmě se mezi známá vína vmísily i nové vzorky, dnes poznánmky o několika z nich.
Ryšák 2018, Jaroslav Osička
12% alkoholu, světloučká kalná rubínovka na hranici rosé. Podle barvy a nosu Pinot Noir, podle etikety směs PN a Pinot Gris, tedy rulandské modré a šedé. V chuti taky kalné, chlastací burgundské. Být Sibyllou, věštil bych nadšení konzumentů – nízký alkohol a burgundský charakter, přitažlivý vzhled… já bych u podobně uživatelsky vstřícného pití ocenil větší čistotu, ale na druhém břehu se jistě najde dostatek konzumentů, kteří se bez ní obejdou. Má to přitažlivost sudového vzorku Pinotu Noir, ale v těle i dochuti se prosazuje šedá. Pije se to dobře, tím spíš budu zvědavý, až Osičkovi nalahvují čistý Pinot Noir.
Chardonnay 2016, Jaroslav Osička
Se čtyřdenním odstupem po předvánoční degustaci chci zmínit jedno víno, kterému jsem v prvním kole nevěnoval pozornost. Všechna KO jsou těžké váhy, strhávají na sebe pozornost, ale při poklidném domácím ochutnávání v následujících dnech zaujalo filtrované Chardonnay 2016. Píšu poznámky už bez korekce Luboše Osičky, víno v neoznačené lahvi jsem musel určovat naslepo jako detektiv. Pomáhal jsem si srovnáním s dalšími víny, označenými etiketou, snad jsem ho určil správně…
Burgundská lahev, čirá zlatožlutá barva bez zákalu, vyšší viskozita. Vůně je po čtyřech dnech v otevřené lahvi hodně jemná, málo intenzivní citrusová. V chuti pěkná (ale uměřenená) kyselina, citrusy, jablka, konečně trochu kvasnicových tónů a zároveň minerální tón (kterému z nouze říkám mosazná klika, slaná s těkavkama). Celkově hodně čisté a docela lehké pití, které stále vybízí k dalšímu usrknutí a nenutí vás přemýšlet o rovnováze a o tom, jestli těch kvasnic a dubu není už moc :-) ale přesto úplně seriózní víno. Vedle Osičkových KO a starých ročníků působí skoro křehce, ale byla by chyba na něj zapomenout.
Svatovavřinecké Staré keře 2011 pozdní sběr, Regina Coeli
Hodí se pochválit ambaláž. Alsaská flétna, celokorek a vynikající etiketa. Graficky čisté, nápadné, vynikající. Ve skleničce je kalná rudofialová barva, nefiltrované a na SV nečekaně husté víno už od pohledu. 12% alkoholu. Vůně hodně komplexní, středně intenzivní, do peckovin, lesních plodů a málo zralých až nezralých tónů. V chuti úplně suché, strohé, hodně plné (na odrůdu hodně extraktivní), s kvasnicovou navinulostí. Málo zralé třešně a celkově i přes vyšší koncentraci typický málo vyzrálý Vavřineček. Jako by potřeboval dalších pět roků ke zjemnění, víno je ještě trochu zrnité, neohlazené, zemité, kyselina trochu vystupuje. Při pohledu na etiketu by mě nenapadlo, že budu chtít počkat dalších pár roků :-) Pěkné.
Dcerka mi z Itálie místo nástěnného kalendáře přivezla cantuccini. Otevřeli jsme s matkou pytlík hned po Vánocích, ale klasické Vin Santo doma nebylo. (Pravidelní čtenáři asi vědí, že sušené cantuccini se jedí namáčené ve sladkém slámovém víně.) Jako Ital v exilu jsem zkoušel nahradit Vin Santo základní „aromatizovanou“ Marsalou, ale nebylo to ono.
Cremovo, Cantine Arini
16% alkoholu, vzhledem temný jantar / řídké kafe. Vůně oříšková a fíková, v chuti podobné, hlavně fíky, vyšší zbytkový cukr. První večer nevychlazené Cremovo bylo dost hrubé (nebrat), druhý večer vychlazené je OK. Podle poznámek ze Sicílie je to aromatizovaná Marsala Fine, což v praxi znamená zřejmě maceraci mandlí a možná přídavek nezkvašeného moštu. Po prvním večeru s nevychlazeným Cremovo jsem si chtěl poznámnky odložit na blog hlavně pro sebe, abych Cremovo příště nekoupil, ale vychlazené druhý den je úplně v pohodě. To mi ovšem případné rozhodování nijak neusnadní. Ať jsou vaše rozhodnutí v roce 2020 snazší a hlavně úspěšná!