Ještě že na etiketě stojí Veltlínské zelené 2013 / kabinetní víno, jinak by se ta světloučká vodová barva dala jen těžko snést :o) Ale to k Veltlínu patří stejně jako dlouhé vlasy k holkám nebo ostudy k prezidentu Zemanovi. Tak to má být.
Vezmu to popořadě, hlava nehlava. Nevhodná láhev (k Veltlínu prostě patří štíhlá flétna a ne stylizovaná burgunda) a naopak vhodný moderní šroubovací uzávěr. Téměř dokonalá etiketa, která víno dokonale vystihuje: v čelním pohledu nabízí líbivou stylizovanou grafiku s dobře zvoleným fontem, po stranách „skryté“ další informace s legračním doporučením párování s jídlem. Celkový dojem z ambaláže kladný, screwcap a grafika to převáží.
Veltlínské zelené 2013, kabinetní víno, Davinus
Vůně potřebuje chvilku na rozdýchání, ale potom má všechny atributy odrůdy (a ročníku, je to prostě těžší než klasické poysdorfské Veltlíny). Je víc zelená, travnatá a pepřová a míň bylinková nebo meruňková, ale to všechno odpovídá odrůdě a nízkému přívlastku. V chuti celkem měkká kyselina, citrusy a tráva, bílý pepř. 12% alkoholu, suché s malým zbytkovým cukrem, slušně dlouhé, spíš kulaté než svěží, ale čas kabinetních Veltlínů se nachyluje a tomu odpovídá i víc pepře v chuti na úkor ovoce. Dobře pitelný a vzhledem k času asi i dobře udělaný Veltlín, ale v roce 2015 už by měl být raději vypitý (podle soukromého názoru pana Skleničky, pokud nepreferujete aromata tabáku, kůže a pepře, které ve víně nejspíš převládnou za dalších 12 měsíců). Nazrálost projevu je výrazná, ale hádám, že obdivovaným poysdorfským Veltlínům touto dobou svěžest došla úplně :o)
Davinus je teprve rok stará firma a v poslední době se o něm na webu objevilo několik komentářů, které ho spojují se současnou praxí moravských vinařství přeprodávání vín pod různými etiketami. Myslím si, že to není případ značky Davinus. Nemůžu dát ruku do ohně za to, že Davinus nikdy nepřeprodal hotové víno, kterého se mohl chtít některý výrobce zbavit, ale náhodou jsem byl tichým svědkem rozhovoru protagonisty Davinusu Mirka Majera s šéfem jiného vinařství, při kterém se potvrdilo, že běžnou praxí négocianta je přesně to, co se píše na etiketách Davínovských vín.
Négociant totiž nedělá jen to, že by nakupoval hotové víno, nalahvoval ho a pod svojí značkou ho prodal spotřebitelům / obchodním řetězcům, jak nám říkají mlhavá encyklopedická hesla o Burgundsku. Négociant je v podstatě vinařství bez investic, bez vinic, bez lisů, bez sklepů a bez sudů. Nakoupí hrozny, v konkrétním odposlechnutém případě několik měsíců před sklizní, a díky dobrým vztahům s velkými výrobci si domluví i (nevyužité) sklepní kapacity (lisování, tanky, zpracování a lahvování), a rozhoduje o zásazích do vyzrávání vína. A až nakonec to, co je nejvíc vidět, négociant musí víno prodat.
Konkrétní víno bylo bez nálepky ze soutěže, ale pro jistotu dodám kompletní data: číslo šarže 1713, evidenční číslo jakosti 60M1-14/Č.VZ2. Podle etikety lahvováno v Lahoferu (a část šarže prodával i Lahofer). 88 bodů a zlatá medaile na soutěži Prague Wine Trophy. S Veltlínem si spojuju větší lehkost a svěžest, ale díky plnosti chuti a celkové kultivovanosti projevu vína mě zlatá medaile nepřekvapuje. Nejlepší na konec: 130 kaček v Intersparu. Fakt dobrý.