V pondělí večer byla uzávěrka přihlášek do bedýnky burgundských Pinotů. Když k večeru přihlášky překonaly laťku, kterou jsem si stanovil k zaplacení vína plus dopravy, spadl mi kámen ze srdce. Zase jednou mi to vyšlo, už po osmasedmdesáté, ale bylo to na poslední chvíli… Dovolím si několik samožerských vzpomínek.

Když jsem v září 2010 vyhlásil první bedýnky čistě z dovozu, bylo to Toskánsko. Hlavní motiv byl Víno za cenu ve vinařství a přihlásilo se spontánně snad šedesát čtenářů. Nikomu jsem soukromě nepsal, nikoho neurgoval a nepřemlouval. Koncept Víno za cenu ve vinařství se ukázal neudržitelný, nějakou dobu poptávka ještě rostla, ale po čase začala stagnovat. Tehdy jsem začal k článkům na Skleničkově webu rozesílat e-mail s avízem na bedýnku. Po několika letech jsem mohl bez falešné skromnosti konstatovat, že některých bedýnek se podařilo dostat špičková italská, německá, francouzská nebo rakouská vína (to v prvních toskánských bedýnkách určitě nebylo!), ale zájem přesto klesal. Koncept přestal být nový a začali ho používat další, kamenní dovozci. Tehdy jsem přidal druhý e-mail. V den uzávěrky píšu bývalým účastníkům bedýnek, že je uzávěrka a jestli chtějí objednat, tak pěkně prosím raději hned dnes. Přihlášky se přesunuly na poslední den, většina účastníků se přihlašuje v reakci na poslední zvonění.

Celý úvod píšu, protože mě ten přesun mrzí a původně jsem chtěl napsat něco jako „kurňa chlapi, koukejte napsat hned první den a nenapínejte mě až do uzávěrky“ (většina abonentů jsou muži a profesí ajťáci). To by nebyla úplně korektní poznámka, protože hlavním motivem Skleničkových bedýnek je stále „dovezeme víno, které chce pít pan Sklenička,“ tak to napíšu jinak: kde já jsem mohl bejt, kdybych už při prvních toskánských bedýnkách v roce 2010 věděl, že můžu spamovat nedávné účastníky a poslední den je ještě urgovat! Už jsem si mohl našetřit na Kárlštejn!

Taky celou tu dobu bojuju jako Evžen Oněgin vnitřní boj mezi iniciační láskou k burgundským Pinotům a nově objevenou náklonností k toskánskému Sangiovese. Mám to zdůvodněné esteticky i cenově. V racionální rovině to jasně vyhrává Toskánsko, ale když můžu někde ochutnat nebo dokonce vypít láhev burgundského Pinotu, racionální argumenty ustupují do pozadí. Složení čtenářských objednávek se vyvinulo ideálně (viz předchozí příspěvek), já jsem v pondělí večer otevřel lahev Bouthenetova Santenay 2014 a řešil, jestli si mám přihodit karton navíc pro sebe. To je totiž tak: Santenay sice není nejjižnější apelace burgundského Côte-d’Or (jak nedávno napsal britský Decanter, muhehe), ale je spolu s Cortonem jediná, která má vinice obrácené na jih. Přesto vyniká vysokými kyselinami (a poměrně malou plností v těle). Prostě harmonie v Santenay je trochu úzká :-) Ve vynikajících ročnících to nemusí platit – ochutnávall jsem v roce 2009 s Markem Bouthenetem jeho Santenay 1999 a bylo to nádherné, plné, elegantní víno. Ale spousta dalších ročníků byla, jak jsem už napsal, postavená na kyselině a tenkém těle. Nic proti tomu, jestli to tak má být. Ale když se rozhoduju, jestli nějaké víno dovézt nebo ho nechat být, vždycky přemýšlím o tom, jestli takové víno nemáme taky doma. Zrovna Pinotů s vysokou kyselinou a tenkým tělem najdete na Mělníku a v Žernosekách hojně…a to mlčím o cenách.

Santenay 2014 AOC, Marc Bouthenet
Předem se omlouvám, že za chvíli napíšu slohovou figuru, kterou jsem už napsal o vinařích v toskánském Carmignanu nebo burgundském Montagny. Maranges jsou malá apelace významem i rozsahem (zpaměti necelých 200 hektarů), ale Marc Bouthenet je v ní s dvaceti hektary velkým hráčem. A samozřejmě Maranges plynule přechází do Santenay, některé vinice jsou přerušené jen čárkovanou čárou v katastrálních mapách. Proto má Bouthenet vinice v Maranges i v Santenay, špatně se to odděluje :-) Jinak žádná chemie (ale to je dnes už v segmentu malých nebo menších vinařství v burgundsku norma), odedávna gravitační koloběh vína ve sklepě a tak. Kvašení v betonových tancích, školení v barikových sudech, lahvování rok po sklizni, obvykle v prosinci. Antoine Bouthenet, Markův syn, převzal řízení vinařství a změnil některé postupy, v zásadě směrem k čistotě a pitelnosti výsledných vín.

Klasická burgundská lahev, jednoduše stylizovaná etiketa, korek z drti. Ve skleničce hodně světlá rubínová barva s malou opalizací. Hodně průhledná, zábavná, se stoupajícím alkoholem stále zábavnější :-) Na nose červené a černé zralé ovoce, těžší koření (kmín) a lehce dřevo, celkově hodně zralý dojem. V chuti lehké, s výraznou a dominující kyselinou, spíš tenké v těle, s peckovinami a lesními plody, díky absenci těla až do ostružin a lesních jahod. Ale to je nejspíš dané ročníkem, 2014 byl jen takový mezikrok před patnáctkou. Přesto víno vyniká čistým odrůdovým projevem, a bez ohledu na moje poznámky o tenkosti je krásně pitelné a zábavné. Po několika hodinách, s ohřátím a provzdušněním, se zlepšuje, zharmonizuje a převládne dospělejší, plnější a kořenitý projev.

K úterní snídani bude horký croissant s domácím meruňkovým džemem a kafe :-) Uvidíme, jak se to povede, ale večer na zahradě se spíš kloním k možnosti přidat na vyzkoušení krabici Santenay 2016.