Dva měsíce po úrazu se mi zdravotní potíže navršily a život ztratil půvab. Ke zlomené ruce se přidala zablokovaná páteř a nepomohla ani brufenová kůra. Ve čtvrtek odpoledne jsem zašel do místního bazénu a na hodinu se ponořil do vířivky, hned poté se zdálo, že vysvitlo slunce a potíže odplouvají do minulosti, mezi vzpomínky. Ještě není hotovo a asi budu muset dát vířivku víckrát, ale pro čtvrteční večer jsem úplně zrušil prášky a odměnil se lahví vína.  

Za oběť uzdravení padl burgundský Pinot z loňských bedýnek, Maranges Premier Cru La Fussière 2012 od Marka Boutheneta. Pravidelní účastníci Skleničkových bedýnek si už mohli všimnout zaměření na minoritní, méně významné odrůdy a oblasti a hledání zajímavých, leč z hlediska majoritního trhu málo významných vinařů. Namátkou toskánská Vernaccia di San Gimignano nebo apelace Montescudaio, burgundské Montagny nebo Maranges (Beaujolais je minorita en-sich a sylvánská bedýnka byla jen pro pár zájemců). Pobavil mě letošní článek v Decanteru věnovaný burgundským en-primeur, každoročním londýnským degustacím nových burgundských vín (letos ročníku 2014). Měli to pěkně rozdělené podle jednotlivých apelací od severu k jihu, jen jedna tam úplně chyběla. Maranges :-) Proč to vůbec dovážet, když červené Premier Cru z Maranges může stát už 550 kaček? Možná dokážu jako pan Sklenička objet všechna místní vinařství dřív, než Decanter vůbec zaregistruje, že Maranges patří  do Côte d’Or (v toskánském Montescudaio se mi to už skoro podařilo).

Skleničkovské dovozy bohužel nevynikají objemem. Nejen že se Pinoty nedostaly na všechny zájemce, ale i pro sebe jsem zachránil jen dvě lahve vína, které jsem od Bouthenetů považoval za nejlepší. Pamatoval jsem si čistý ovocný projev a hned po prvním doušku jsem běžel k počítači a hledal na blogu poznámky, protože současný stav (prakticky rok poté) tomu neodpovídal. Ovocná čistota je fuč, ale víno dostalo další rozměr.

Ve skleničce hodně světlá, průhledná rubínovka se světlým okrajem. Ve vůni přezrále švestkové se znaky zemitosti a náznakově až selskými aromaty a kůží (ale skutečně náznakově, nerozvinuté). V závěru parfémové a zároveň sevřené, už lehce nazrálé. V chuti čisté, úplně suché, s výraznou šťavnatou kyselinou. V ovoci zase švestkové až do přezrálosti a hodně čisté, v závěru ovšem už nevládne jen ovoce, ale přidává se seno a bylinné čaje, zemitost a počínající lahvová zralost. Oproti prvním poznámkám před rokem (čistě ovocný projev) nastupuje komplexnější Burgunda, která zpočátku nevypadá tak přitažlivě jako před rokem, ale nabízí víc aromat k objevování a větší perspektivu. Už jsem to psal v úvodu, že skleničkovské dovozy nevynikají objemem, a zrovna od La Fussière bych rád měl aspoň dvanáct lahví a šanci sledovat proměnu od jednoduššího, čistě ovocného projevu ke klasickému nazrálému burgundskému Pinotu. Tak snad příště…