O maconském vinařství Sangouard-Guyot snad ještě napíšu víc, dnešní vzpomínkou chci jen uvést volnou úvahu o vinařství jako oboru. Při prohlídce provozu ve Vergissonu minulý týden mi paní Catherine Sangouard řekla, že s manželem převzali vedení podniku v roce 1997, ale lahvovat vína začali až v roce 2004. Až do roku 2003 prodávali všechno víno negociantům jako sudovku. Dnes patří jejich Pouilly-Fuissé mezi špičku apelace a dokázali to za pouhých dvanáct ročníků.   

Proč o tom píšu? Protože jsem si zvykl brát současný stav vinařství jako neměnný a daný, a snadno zapomínám, že ještě před desetiletím bylo všechno jinak. Že vinařství v nejdražším vinařském regionu na světě, v Burgundsku, samostatně lahvují až někdy od šedesátých nebo sedmdesátých let, to si občas vzpomeneme, ale při pohledu do budoucnosti máme občas dojem, že vývoj skončil, je hotovo a od teď nás čeká už jen postupné zvyšování cen. Myslím, že to je omyl.

Sotvakdo by v roce 1995 dokázal předvídat prudký rozvoj moravského vinařství až do současného blahobytného stavu. Že nezvládnutý rozvoj může v budoucnosti přinést velké problémy, to si laskavý čtenář domyslí sám a není to téma tohoto textu. Přesto si neodpustím poznámku, že extrémně úspěšný rozvoj burgundských vinařství jakoby na sebe přivolával katastrofu ve stylu starých řeckých bájí a pověstí.

Je známá věc, že budoucnost není pouhou lineární aproximací současnosti. Úspěšní pionýři budoucnosti budou muset překonat úplně jiné problémy, než na které se připravujeme v současnosti. Až při pohledu zpátky je jasné, že současné trendy zvyšování kvality vína, autentických a biodynamických vín, souvisí s nadprodukcí v oboru, globalizací a ekonomickou úspěšností moderní společnosti. Změna je jediná jistota současnosti a je jasné, že za dvacet let bude vinařství vypadat úplně jinak, než jak ho vidíme dnes.