Mezi moje nejdůležitější italské evergreeny patří Chianti Classico od Fontodi a Vermentino od Antinoriho. Každý z jiných důvodů. Fontodi je pro mě měřítko, kam až v kterém ročníku může Chianti dojít. Něco jako kovový metr uložený v Sévres u Paříže (vzpomínky z fyziky!), se kterým se všechny metry na světě porovnávají, ale jedině ten v Sévres je ten pravý. Kdybych si musel vybrat jedno jediné víno na pití až do konce života, určitě bych přemýšlel o základním Chi Classico od Fontodi.  

Antinoriho Vermentino pro mě nemá žádné podobné souvislosti. Je to jen vzpomínka na letní dovolené v Toskánsku, dokonale vyvážené bílé víno a trochu guilty pleasure. Poprvé jsem ho měl asi v roce 2007, tehdy se cena pohybovala mezi 12 a 13 EUR. Dostal jsem ho i s výkladem v Tenutě San Guido, jen přes silnici (a kousek dojít pěšky) od Tenuty Guado Al Tasso, kde se tohle Vermentino vyrábí. Kupoval jsem ho při snad všech toskánských dovolených, je k dostání ve vinotékách i supermarketech, jen cena rostla k 16 EUR a já jsem se vždycky snažil koupit ho do 13 EUR. Naposledy v listopadu 2017 jsem se ulakomil a cestou domů z Itálie jsem ho nekoupil. V sangimignanském Coopu stálo asi 13 EUR, ale já měl plné auto skvělé Vernaccii di San Gimignano za polovičku :-) Až doma jsem zalitoval, Antinoriho Vermentino mi vždycky přivolá vzpomínky na letní dovolené s dětma. Mimochodem na horním obrázku, který jsem na blogu několikrát použil jako ilustrační, je příjezd do Antinoriho Tenuty Guado Al Tasso. 

Tentokrát to je prosincový úlovek z Global Wines. Náhodou jsem zaznamenal, že Vermentino zlevnili na 377 Kč, což je asi 14,5 EUR – v Toskánsku bych se ulakomil, ale s přicházející inverzí a nedostatkem slunce se to jevilo jako dobrá koupě. Jinak ovšem běžná produkce Vermentina v Itálii stávala od šesti do deseti EUR, Antinori je prostě velká značka. K popisu Vermentina už tahle poznámka nepatří, ale ostatní vína z Guado Al Tasso (a později i Biserno) mě nebavila. Zdála se mi příliš těžká, přehnaně nabušená, robustní a alkoholová (ale je to jen dojem z dvojího přechutnání v bolgherských vinotékách).

K nákupu mocně vábí atypicky tvarovanou, expresivně stylizovanou burgundskou lahví (na horním obrázku z července 2012 se zdá být hrdlo lahve ohnuté, ale je to jen klam). Je z čirého skla a víno samo má světloučkou barvu, takže rozhodně neoslňuje ani nepřitahuje barvou, ale když podlehnete jednou, je snadné kupovat znova a znova. Nejlepší Vermentina pochází ze Sardinie, ale v zásadě se odrůda pěstuje po celém Ligurském pobřeží od Sardinie na sever. Jako malý dovozce a (téměř) konkurent bych neměl psát nic ošklivého o českém dovozci, ale jednu věc musím prozradit. Na webu dovozce najdete trochu zavádějící údaj, že jde o 100% Vermentino. Není to pravda, v Toskánsku se Vermentino skoro vždy mísí s dalšími odrůdami. V Bolgheri se vždy využívá možnosti přidat povolených a nedeklarovaných 15% Sauvignonu Blanc, zlí jazykové mi našeptávali, že někteří vinaři zmíněných 15% velkoryse překračují. Teď jsem chtěl napsat něco o velkých dovozcích a nespolehlivých informacích… ale bohatá dokumentace o vínu na webu výrobce taky nemá údaj o příměsu Sauvignonu, takže nevěřte ničemu, co najdete na webu :-)

Musím dodat, že chutná úplně jinak než v červencové nebo zářijové Itálii. Typické červencové teploty se v Toskánsku pohybují mezi 35 a 40 stupni a suché bílé s 12,5% alkoholu tam chutná ještě lehčeji a sušeji. V lednovém odpoledni v Čechách jsem možná analytičtější, jistě ne šťastnější. Najdu ve víně víc chutí a vlastností, ale na lavici pod přístřeškem u našeho agriturisma bylo všechno lepší. Částečně je to dané vztahem k místu, ale myslím si, že ve velkých vedrech člověk vnímá chutě jinak.

Vermentino di Bolgheri 2017, Tenuta Guado Al Tasso
Ambaláž a vzhled jsem už zmiňoval výše, takže popojdeme dál. Na nose je jemná a svěží vůně citrusů a žlutého ovoce včetně zralých a medových tónů. V chuti  výborná kyselina (v roce 2017 se podle údajů z vinařství začalo sklízet už 26. srpna, dva týdny dříve než obvykle), citrusy, svěžest, v těle dlouho drží travnaté a minerální tóny. Travnatost trochu stahuje pusu, ale celkový dojem je hodně svěží a ovocný, lehký a harmonický. Zpětně viděno bych tipoval na postupnou sklizeň hroznů v různých stádiích zralosti, přibejmenším mix žlutého ovoce a medu (vůně) a svíravě travnatých chutí tomu nasvědčuje. Jak je nos poměrně krátký a málo intenzivní, tak chuť je ukázkově dlouhá jako cesta z Prahy do Brna. Technicky je to jasně bez sudu, kvašené a školené v nerezovém tanku s řízenou teplotou. Taky je to naprosto precizně provedené víno, svěžest a harmonie mu sluší. Vždycky jsem vyhledával poslední ročník a nikdy jsem nezkoušel je archivovat.  Předpokládám, že přídavek Sauvignonu je hlavně pro vyšší kyselinu, víno je udělané na brzké vypití a po delší archivaci ani netoužím.

Pozvánka na neopakovatelnou degustaci moselských ryzlinků z devadesátých let s vinařem je tady.