Úvodní panel mě uhranul při první návštěvě nejbližší vinotéky. Kromě klasických sudovek točených z třistalitrových nerezových tanků vinotéka nově nabízí i stáčené sekty. To není konec světa, to je v Itálii běžná věc. V roce 2017 jsem v benátské pizzerii k večeři vyzkoušel stáčené Prosecco, čtvrtlitrový džbánek stál asi 2E. Kupodivu to bylo docela dobré, přesněji řečeno to splňovalo představu o jednoduchém víně k jídlu a čvrtlitrový džbánek si zachoval správnou teplotu přesně po dobu konzumace. 

Tehdy v Benátkách jsem byl překvapený, i nízkou cenou. Dnes v Toskánsku jsem si řekl o degustaci, majitel mi nalil malý vzorek do plastového kelímku a já si ochutnal čtyři sekty. Moscato Giallo bylo podle očekávání dost sladké na usrkávání k pizze, rosé bylo sice sympaticky suché, ale mělo trochu vyšší taniny. Jako nejlepší mi vyšla Glera a Bianco. Ta vína jsou samozřejmě hodně laciná a degustační poznámky asi budou jednoduché, ale při degustaci ve vinotéce se mi obě vína zdála sympaticky čistá a pitelná, takže jsem si řekl, že je vyzkouším.

Měl bych dodat, že mě nedohnala nutnost ani bída, protože mám stále zásobu tříeurového Prosecca ze supermarketu D-Piú. Jak už to u Prosecca bývá, čím nižší cena, tím vyšší kvalita. Na jednu stranu se úspěch Proseccu vymstil, protože se dnes už prodává jako komodita a nikdo nerozlišuje kvalitu. Ovšem z několika profesionálních degustací i z kratičkého výletu do Valdobbiadene jsem si odnesl poznání, že patnáctieurová Cru Prosecco nemají smysl a kvalita základních vín je prostě vyšší. Takže jsem si k sudovce otevřel pro srovnání Spumante Brut Millesimato od Solpiantez (a až přitom jsem zjistil, že to vlastně není Prosecco, ale nevadí).

Sudovka se prodává jako Glera, tedy pod názvem odrůdy, bez DOC nebo IGT zatřídění, takže stolní. Podle vinotékaře všechny sekty pochází z Veneta (Benátska), ale žádné další informace nemám. Ve skleničce je hodně bledá slámově žlutá barva a jen krátké perlení. Na nose málo intenzivní hroznová vůně, v chuti málo až středně plná (s ohledem na odrůdu „až středně plná“) hroznová chuť typická pro Prosecco, s výrazným perlením v puse, když se bubliny vysráží na jazyku. 10,5% alkoholu. Jednoduché, slušně pitelné, slušně čisté. Poznámky píšu ještě před večeří, ale jako jednochý doprovod k pizze je to zcela bez výhrad.

Stejně drahé lahvované Spumante s 11% alkoholu z D-Piú má výraznější, plnější barvu, skoro elegantní květinovou a hroznovou vůni, čistší projev v chuti, je to technicky líp provedené a za tři EURO to má spoustu lesku, ale je to jen technicky o trochu lepší sekt. Sudovou Gleru to umisťuje mezi selská nebo vesnická vína s menší čistotou a technickou precizností, ale nijak ji to nediskvalifikuje.

Bianco (11% alkoholu, cena 3,50E za litr) je podle vinotékaře čisté Chardonnay. Podle mě má krásnou čistou bledou citronově žlutou barvu, krátkké perlení a málo intenzivní leč čistou ovocnou vůni. V chuti je úplně suché, s málo výraznou kyselinou, tak-akorát-zralé v ovoci (citrusy, zelená jablíčka a hrozny), s nápadně slabým perlením. Podle projevu perlení na jazyku bych se vsadil, že tady pomohl přídavek kysličníku uhličitého, Glera se mi naopak zdála jako druhotné kvašení v tanku. Napsané to (o Bianco sektu) vypadá ošklivě, ale díky lepší kyselině se mi líbí víc než Glera, a troufám si tvrdit, že by to (bez poznámek o sycení kysličníkem) tak hodnotila většina Čechů zvyklých na vyšší kyseliny.

Připomenu dvě věci, italská průměrná spotřeba vína sice (taky) klesá, ale ne tak dramaticky jako ve zbytku Evropy. S tím se pojí přetrvávající italský zvyk pít víno k jídlu (a tedy vyhledávat vína vhodná k jídlu) a nepít víno „jen tak,“ pro zábavu – když se dojí jídlo, přestane se pít. A druhá věc, i levná vína jsou dobře udělaná a všude dostupná. Před rokem jsem byl překvapený, když jsem v sobotu v poledne viděl ve vinotéce dámu, jak si nechala stočit z tanku pětilitrový Bag-In-Box za deset EURO. Za ní stála fronta lidí, kteří přišli pro podobný nákup. Jsme v Cecině, patnáct kilometrů od Bolgheri. Tady jsou vína levná :-)